Bezodtoké jezero Vida o rozloze 6,8 kilometrů čtverečních je k vidění ve Viktoriině zemi. Představuje opravdu velmi extrémní prostředí, alespoň z úhlu pohledu životního stylu primátů. Jeho voda je díky pramenu se slanou vodou až sedmkrát slanější než oceán a přesto je celoročně zamrzlé do hloubky 21 metrů. Ve skutečnosti je zamrzlý povrch jezera Vida nejmocnějším ledovou vrstvou na Zemi, samozřejmě mezi těmi, které nejsou ledovcem. Pod ledovým krunýřem je velmi mírně kyselá a extrémně slaná voda jezera, s vysokým obsahem sloučenin dusíku a síry, která je celoročně podchlazená na průměrných mínus 13 stupňů Celsia.
Jezero si získalo pozornost světových médií už v roce 2002, kdy výzkumný tým Petera Dorana z Illinojské univerzity v Chicagu ohlásil objev halofilních bakterií a především vláknitých sinic ve vzorcích ledu, které byly tu byly vyvrtány v roce 1996. Dotyční mikrobi podle všeho zamrzli do ledu před 2 800 lety a po rozmražení zase bez větších problémů obživli, se vším všudy včetně rozmnožování. Peter Doran vedl i tým odborníků, kteří nedávno v časopise Proceedings of the National Academy of Sciences of USA publikovali detailní studii geochemických poměrů i života v jezeře Vida.
Doran a jeho kolegové objevili izolovaný a chladný mikrobiální svět, který tu funguje bez slunečního svitu a bez kyslíku. Místní organismy mají k dispozici molekulární vodík, oxidy dusíku, redukované kovy, rozpuštěný organický uhlík a také sírany, čili vesměs látky, které jsou ze slaného pramene a pak také reakcí mezi agresivní slanou vodou jezera a okolních hornin. Badatelé v jezeře Vida objevili pestré mikrobiální společenstvo, které podle izolovaných sekvencí zahrnuje minimálně 32 různých typů bakterií, včetně proteobakterií, firmikutů, spirochét či aktinobakterií.
Některé z objevených bakterií pocházejí ze skupin, jejichž zástupce jsme ve slaném prostředí zatím nikdy nenašli, například epsilonproteobakterie anebo verrukomikrobi. Zároveň se tu neobjevily žádné sekvence eukaryot ani archaeí, což je, zvláště v případě archaeí, poměrně pozoruhodné.
Objevitelé jásají nad tím, jak je ekosystém jezera Vida izolovaný, stabilní a nezávislý na organickém uhlíku z látek vytvářených slunečním zářením. Je to samozřejmě pěkné a takový ekosystém jistě mohl fungovat tisíce a tisíce let. S jeho používáním jako modelového prostředí pro mimozemský život, třeba na asteroidech anebo měsících plynných obrů Sluneční soustavy, bychom ale měli být opatrní. Problém je v tom, že mikrobiální společenstvo jezera Vida bude v měřítku celé historie pozemského života nejspíš velice mladé. Tisíce let, to v geologii není vůbec nic. Letmý pohled na sekvence vylovené v jezeře naznačuje, že tu nejsou žádné podivné starobylé bakterie, které by nebyly blízce příbuzné všedním bakteriím, žijícím v nudném prostředí kolem nás.
Když pozoruhodné prostředí jezera Vida před geologicky nedávnou dobou vzniklo, prostě se do něj dostaly bakterie z okolí. Ukazuje to jejich obdivuhodnou schopnost vydržet extrémy, velice zpomalit metabolismus a čekat na lepší časy, které třeba nikdy nepřijdou. Na ledové měsíce velkých planet, jako jsou Europa, Enceladus, či Titan, na nichž je pravděpodobně přítomná kapalná voda a prostředí by tam snad i mohlo být podobné světu jezera Vida, by se takové bakterie nejdřív musely dostat. V nejsnáze pochopitelném případě by tam mohly přiletět ze Země, pokud je ale něco takového vůbec možné. Každopádně nám nezbývá nic jiného, než se k podezřelým měsícům vypravit, nebo tam alespoň poslat roboty a situaci důkladně omrknout přímo na místě.
Prameny: Michigan State University News 26.11. 2012, Wikipedia (Lake Vida).