Kdo by snad hledal ve společnosti rypošů harmonii, byl by zklamán. V komunitách těchto norujících krtkům podobných vegetariánských bytostí požírajících kořínky a hlízy, panuje jakýsi matriarchát, tak trochu připomínající kolonii včel. I zde jsou dělníci, kterým je dovoleno jen pracovat a zapovězeno se množit. Je tu ale malý rozdíl, včely uplatňují nadřazenost jen „vůní“ (feromonem), zato rypoší samice z východoafrických plání na to jdou i tvrdou šikanou. Když se savčí královna producíruje chodbičkami své monarchie, chová se zpupně a po svých podřízených doslova šlape. Ale i u těchto tvorů platí „jiný kraj, jiný mrav“ a  tak se můžeme dočíst, že na jihu Afriky zrovna frčí  agresivní promiskuitní samotářství a v Zambii, což je zhruba na půli cesty mezi Keňou a Kapským městem, zase tunelářství - chodbičky dosahují tří až pěti kilometrů. Lepšími tuneláři než rypoši Fukomys anselli jsou ze zvířat jen (vymazáno adminem).
Není divu, že se olysalá stvoření stala objektem zájmu těch, jimž se kariera odvíjí od počtu publikací a že s vědeckými články o rypoších se jakoby roztrhl pytel. Z mnoha nových poznatků stojí za pozornost ten, jak dlouhověkost souvisí s pracovním nasazením rypošů. Ukázalo se, že ti z nich, kteří veškeré své úsilí  věnují práci, zásobují kolonii potravou a jen jako plebejci se celý život dřou pro společné blaho, se nedožívají tak vysokého věku, jako ti těšící se přízně královny a oddávající se sexu.

 

Horší s praktickou aplikovatelností to asi bude u dalšího objevu, který ukazuje, že i slepí rypoši vlastně nejsou tak úplně slepí a že pod kůží zarostlého oka jim zůstávají světločivné buňky reagující na světlo. „Nezahodili“ dokonce ani geny, které u tvorů žijících spořádaným způsobem nahoře na světle (např. u Homo sapiens), obhospodařují cirkadiální cyklus. Nějaké ty menší změny v těchto genech mezi námi, myšmi a rypoši přece jen vědci našli a tak jejich studie končí slovy, že životní rytmus těchto zvířátek je možná řízen jinak, než ten náš. Laiky většinou při tom napadne jestli to není náhodou tím, že jsou celý život ve tmě :)   

Rypoši se dožívají i třiceti let, což je ve srovnání s jejich příbuznými, kterým plyne život „na zdravém vzduchu“, neskutečné metuzalémství:   

 

Slepci

Na severu Afriky a směrem na Blízký východ a dokonce i ve východní Evropě žijí zvířátka, která rypošům jakoby z oka vypadla. Jsou jen o málo větší, tvarem těla i způsobem obživy se ale neliší. Největší rozdíl mezi nimi je asi v tom, že nejsou holá, ale mají srst. Biologové je proto šoupli do samostatné čeledě a říkají jim „slepci“. Spolu s dalšími podobnými příbuznými – hlodouny (Rhizomyinae), jsou spolu s rypoši ve stejném řádovém chlívečku zvaném hlodavci.  

 

BNIP3
Jak pro rypoše, tak pro slepce je typické, že si nemusí lámat hlavu s rakovinou. Ne, že by jí neznali, ale jejich organismus se s ní dovede vypořádat. Této schopnosti se snaží přijít na kloub na mnoha pracovištích. Před dvěma lety americké vědce z University státu Illinois a jejich izraelské kolegy z Haify napadlo, že by v  odolnosti mohla hrát úlohu adaptace na nedostatek kyslíku. Toho mají na rozdíl od CO2 ve svých podzemních komůrkách poskrovnu. Souvislost je napadla proto, že mnohým rakovinovým buňkám v našich tělech podobné prostředí je naopak ku prospěchu. Tím jak se nádorové buňky překotně množí, tvoří kolonie v nichž  živin i kyslíku rychle ubývá. Z jiných pokusů zase vyplynulo, že na kyslík chudé prostředí nedovoluje buňkám obranného mechanismu se patřičně realizovat. A to by mohlo být příčinou, proč nedostatek kyslíku by mohl napomáhat rakovině se v tkáních beztrestně roztahovat. To, že se tak neděje u zvířat žijících pod zemí, je zatím záhadou. Mohlo by to být adaptací jejich tělních buněk na život v nedostatku kyslíku. Nasvědčuje tomu gen, který se v buňkách hlodavců aktivuje ve chvílích, kdy začínají mít kyslíku málo. Dostal jméno ochranný gen BNIP3.  U hlodavců, kteří žijí pod zemí, je ve srovnání s těmi pozemními, mnohem aktivnější. Po umělém spuštění tohoto genu se buňky stávají ke stresu z „hypoxie“ mnohem odolnější. Vědci doufají, že jsou na stopě něčeho, co by se mohlo hodit a s týráním slepých chudáků hned tak přestat nehodlají.

 

NRG-1

Když budeme doma chovat myši, tak nám během jednoho až dvou let chcípnnou ale ještě před tím, podobně jako je tomu u nás, spolu s postupujícím věkem se začnou u nich častěji objevovat nádory a rakovina. Zhruba stejně velcí krtci se dožívají dvojnásobku myšího věku, ale u slepců a rypošů můžeme seniorský věk počítat téměř v desítkách let. Nejen, že u nich spontánní nádory nejsou pozorovány, ale na rypoší holé kůži nenajdete ani stařecké skvrny (tmavě pigmentované okrsky v kůži). Závistivě se může dívat i na to, jak s věkem minimálně ztrácejí na váze a neřídnou jim kosti. Dokonce si zachovávají plodnost a jejich smysly nejeví známky degenerace.  Spekuluje se, že by v tom mohl mít prsty NRG-1. NRG jsme zatím znali jen jako koncovku souboru znamenající, že jde o ISO obraz vypalovaný programem NERO. Zde ale tak nazvali vědci protein, který zjistili u všech sedmi zatím prověřených vzdálených druhů rypošů. Mají ho ve svých mozečcích hodně. I jiní hlodavci ho mají, ale taková morčata a potkani s ním ve svých mozcích značně šetří. Vědci uvažují, že by zmíněný protein mohl být právě tou látkou, která zpomaluje projevy stárnutí. Je to lákavá představa, i proto, že protein není výsadou jen hlodavců, máme ho také. Dokonce ani kacířská myšlenka, že by mohlo jít o jakýsi elixír mládí, není tak zcela od věci. Ukázalo se, že stejný gen, který tvoří protein NRG-1 a který působí jako ochrana neuronů, toho má pod palcem daleko víc. Stačí aby informaci nesenou v tomto genu buňka mechanismem zvaným alternativní sestřih „přečetla jinak“ a ze stejného genu se začnou sypat pokyny pro tvorbu heregulinů - látek zasahujících do výkonnosti imunitního aparátu. Ani to mu ještě nestačilo a konečný výčet funkcí NRG-1 genu se zastavuje až u čísla 3. Jeho  „trojjedinečnost“ podle situace: chrání neurony, reguluje imunitu případně popichuje k vyššímu výkonu obnovující se  kožní buňky.  Vzít si mustr u rypošů by nemuselo být naškodu. Funguje jim opravdu dobře.

 Slepec z Transylvánských Alp 

 

IFN-β

Výzkum hlodavců, které většina smrtelníků pro jejich tajnůstkářský život ani nespatří, se v laboratořích rozbíhá na plné obrátky. Zatím poslední poznatek se týká interferonu. Je rovněž dílem americko-izraelského kolektivu a byl učiněn na kožních buňkách. Vědci je dokážou pěstovat v takzvaných kulurách. Zvládají to u lidských i těch zvířecích. Když se fibroblastům podstrojuje a nic jim nechybí, dělí se a rostou jak z vody. Činí tak i buňky slepců. Ty ale, ačkoli jim ke štěstí nemělo nic chybět, dělily jen desetkrát až dvacetkrát. Pak se vždy rozhodnou pro masivní produkci interferonu a ten jim radost ze života začne kazit. Jde o glykoprotein, který si tvoří i naše kožní buňky, ale ty to dělají až když jsou napadeny virem. Interferon je jedním z koleček imunitního systému, který brzdí viry v jejich rozletu. Kromě toho ještě  interferon probouzí ze sladkého nicnedělání jednoho z členů imunitní ochranky - „přirozené zabíječe, neboli NK buňky. Na tyto specializované bílé krvinky setkání s interferonem působí jako na býka mávání muletou. A  aby toho nebylo málo, interferon v buňkách, které si jej začnou tvořit, se začne chovat jako „pátá kolona“. Z membrány začne povystrkovat některé povrchové značky, aby se nabuzenému vražednému komandu NK buněk neunikly pozornosti. Eliminuje se tím riziko, že by infikované buňky popravčí četě proklouzly. Interferonů je celá řada a každý v orchestru obrany hraje trošku jiné noty. Ten na kožních buňkách slepců nese označení IFN-β a je ve svém bonzování skutečný mistr. Za tím, že oškliví hlodavci neznají co je rakovina může i to, že soucit je pro tento typ interferonu neznámý pojem. Buňky jakoby varoval: "Holky, tak maximálně dvacetkrát a dost!“ Po překročení limitu splní hrozbu, množení jim zatrhne a během tří dnů je pošle na onen svět a spolu s nimi i ty, které se nachomejtly poblíž. Jakoby si řekl - neposlechly mne - byly asi nakažené virem, nebo je postihla zlá mutace a mohly by neposlušnost (rakovinu) přenést i na náhodné "kolemjdoucí".
I když jsou si slepci a rypoši hodně blízcí, jejich odolnost vůči zhoubnému bujení je dána zcela rozdílnými mechanismy. Zatímco u rypošů  obranný mechanismus spouští buňky vzájemným kontaktem, u slepců je to „na dálku“ prostřednictvím glykoproteinu IFN-β. A právě to, že jde odolnost k rakovině "přenášet na dálku", je další z velkých překvapení, kterými nás tato zvířata nepřestávají udivovat. Hledat nové formy prevence a léčby rakoviny „pod zemí“ se zdá být správný směr. 

Prameny:
Mark Band et al.: Hypoxia-induced BNIP3 expression and mitophagy: in vivo comparison of the rat and the hypoxia-tolerant mole rat, Spalax ehrenbergi, University of Illinois, Urbana, Illinois, USA
Vera Gorbunova et al.: Cancer resistance in the blind mole rat is mediated by concerted necrotic cell death mechanism, PNAS, 2012.
Tel Aviv University
University of Rochester