Tasmánští čerti, největší žijící draví vačnatci, mají veliký problém. Populace těchto pozoruhodných rváčů zcela brutálně likviduje nakažlivá rakovina obličeje DFTD (Devil facial tumour disease), poprvé popsaná v roce 1996. Od té doby se šíří se mezi ďábly pokousání a vzhledem k tomu, že se ďáblové koušou rádi, je docela s podivem, že ji dostalo zatím jenom 85 procent ze všech dosud žijících příslušníků tohot druhu. Jejich osud přitom nejspíš nebude nijak růžový. Nakažlivý obličejový tumor je pro ďábly obvykle spolehlivě smrtelný za 12 až 18 měsíců. Od svého propuknutí má na svědomí už přes 100 000 nešťastníků. Nemoc zřejmě původně pochází z nervových Schwannových buněk a po přenosu se z kousanců postupně rozšíří po obličejové části hlavy a pak i dál do těla ďáblů. Dostane se i do srdce. Tasmánští ďábli často umírají po děsivém vyhladovění, protože kvůli nádorům v obličeji nemohou jíst.
Vědci až doposud věřili, že strašidelná choroba časem zeslábne a že ďáblové dostanou šanci na další roli ve velkolepém příběhu historie světa. Kathy Belov z Univerzity Sydney spolu s dalšími kolegy ale nedávno oznámili poměrně zdrcující skutečnost. Zjistili totiž, že buňky téhle zvláštní rakoviny podle všeho mohou fungovat věčně, protože si velmi efektivně hlídají telomery, oblasti na konci chromozómů, které se za normálních okolností při každém buněčném dělení zkracují a slouží vlastně jako pojistka proti nadměrnému dělení buněk. Například každá normální lidská buňka může mít za sebou jen omezený počet dělení, známý jako Hayflickův limit, který činí 40 až 60. Pak je s dělením konec. Pro buňky obličejové rakoviny ďáblů to ale neplatí.
Upřímně řečeno, není to zase takové překvapení. Velikost telomer si hlídají i nádorové buňky mnoha různých lidských rakovin, je to vlastně jedna ze základních podmínek k rozvoji pořádného nádoru. V 90 procentech lidských nádorů je aktivní enzymatický komplex telomerázy, který umí zabránit zkrácení telomer. Nakažlivá rakovina ďáblů je zvláštní v tom, že se telomery jejích buněk nejen nezkracují, ale jejich délka s časem dokonce vzrůstá. Podivuhodná je také stabilita genomu buněk téhle příšerné choroby.
Všichni ďáblové se pravděpodobně nakazili od jedné jediné rakovinné buňky, která musela projít nesmírně mnoha buněčnými děleními. Běžná rakovina oproti tomu prodělá jen omezený počet dělení do doby, než zahyne buď ona anebo její nositel a příště vše začíná na novo. Zdá se, že v ďáblech medvědovitých probíhá přírodní výběr, při němž vyhrávají stabilnější a agresivnější linie nádorových buněk.
Podle Belovové a spol. je rakovina obličeje ďáblů jednou z nejdéle žijících buněčných linií, které vznikly a udržují se bez lidského přičinění. Její buňky si molekulárními mechanismy monitorují a regulují délku telomer. Když jsou jejich telomery příliš krátké, zintenzívní činnost genů souvisejících s telomerázou. Nadměrnému prodlužovaní telomer u nich zase brání komplex shelterinu, který v běžných buňkách telomery chrání a udržuje. S ďábly je to teď hodně špatné. Vakcíny vytvořené z ozářených buněk nádoru selhaly. Známe sice několik částečně rezistentní samic, ale není jisté, zda to k něčemu povede. Odborníci naléhavě doporučují zamrazit pohlavní buňky ďáblů a obnovit jejich populace, až všichni vymřou. Při současné intenzitě umírání to může být za pár let.
Úžasných ďáblů by byla veliká škoda, ale ještě hroznější je, že podobná, byť ne tak nápadná a zničující infekce probíhá v naší těsné blízkosti. Mezi psy se šíří pohlavně přenosný nádor psů CTVT (Canine transmissible venereal tumor), který je v některých ohledech rakovině obličeje ďáblů velmi podobný. Takže před našima očima mezi savci vznikají explozivně se šířící klony rakovinných buněk, které jsou navíc zjevně schopné vyhubit živočišný druh. A to je dost zneklidňující.
Prameny:
University of Sydney News 31.8. 2012, PLoS ONE 7(8): e44085, Wikipedia (Devil facial tumour disease).