Použití zubů jako smyslů je v evoluci zatím neznámá věc a kromě ryb nacházejících se v jedné rovníkové jeskyni, nikdo nic takového dosud nepozoroval. Smyslové zuby ryby nemají v tlamě, ale na kůži a z té jim vyčnívají. Kožním zubům se říká denticles a jsou pokryty dentinem s tenkou vrstvičkou skloviny. Tyto zuby nejsou u ryb nic neznámého, vybaveni jsou jimi i žraloci. Všechny známé druhy ryb a paryb, pokud je mají, slouží jim k porcování kořisti, nebo na ochranu případně si s jejich přispěním zlepšují svou aerodynamiku a snižují odpor tření při plavání.
Sumečci Astroblepus pholeter, česky šplhavka jeskynní, žijící v jedné ekvádorské jeskni našli pro své zuby netradiční uplatnění. Zobrazují jim jejich svět. Na to, že kožní zuby těchto ryb se vyvinuly v orgán, který zprostředkovává hydrodynamické vjemy a pomáhá rybám vytvářet jakýsi obraz okolního prostedí, přišla Daphne Soaresová z University of Maryland. Se svými kolegy na pokusech dokázala, že rybám tyto vyčnívající útvary umožňují bezpečně se pohybovat nejen ve tmě, ale i ve tmě s rychle tekoucím živlem. Objev zveřejnila v časopisu Current Biology.
Nepochybně jde o dosud neznámý smyslový orgán. Ještě důležitějším poznatkem možná je, jak evoluce našla způsob, kterým umožnila živým tvorům žít i v tak náročném prostředí. Nejde totiž jen o tmu, ale i o to, že svět se v té tmě míhá kolem ryb velmi rychle.
Ryby obvykle mají postranní čáru - orgán, který je umístěn na obou bocích. Pomocí něj ryby vnímají proudění a změny tlaku vody, způsobené pohybem jiného živočicha. Nervová zakončení v postranní čáře dokáží zachytit i odražené vlnění. Tímto způsobem se ryby mohou pohybovat i v prostředí kde je málo světla. Šupiny, kryjící postranní čáru, mají drobné otvory, a proto jsou dobře znatelné. Jakmile tlaková vlna narazí na postranní čáru, proběhne impuls otvorem v šupině a dostane se až k smyslovým orgánům neuromastům. Jejich základem jsou smyslové buňky podobné těm, jaké máme v uchu, mají vlásky na nich dochází k podráždění. Vzruch je pak neurony dopraven do mozku k vyhodnocení. Většina jeskynních ryb má systém neuromastů zvětšený, aby se vyrovnali s tmou. A. pholeter ale nic takového nemá. Místo toho v kůži na zubech má mechanosensory z nichž impulsy vede do stejné části mozku, která i u jiných ryb zpracovává vjemy týkající se směru proudění vody a vzdálenost od dna. Když těmto rybám zuby vědci vytrhali, „seděly na dně jako pecky“. Snad tento důkaz někdo nezpochybní otázkou, jak by se asi nám chtělo plavat, kdyby nám vytrhali najednou všechny zdravé zuby.
Pokud vás také napadlo přirovnání s narvalím zubem, je tu podobnost jen zdánlivá. Narvalům sice zub také prorůstá kůží a dokonce celou čelistí, někdy až do délky tří metrů. S jeho pomocí narvalové vnímají změny tlaku, teploty, slanosti a s největší pravděpodobností i přítomnost a koncentrace různých látek ve vodě, jejich zub je tedy také smyslovým orgánem. Zde ale veškerá podobnost končí. Když se podíváme na jeho stavbu - je opačná. Tvrdší, tedy více mineralizovaná tkáň, má narvalí zub uprostřed (ryba má nejtvrdší sklovinu na povrchu). Čím dále od středu zubu, tím je v zubovině narvalího rohu zastoupeno více proteinů a je tedy směrem k povrchu měkčí. Ale to hlavní - narval není rybou ani parybou, je to savec z řádu kytovců.
Většinou nás to svádí k představě, že když je něco nového, že to musí být také lepší. Autorka si ale myslí, že prudce tekoucí voda byla na klasické neuromasty příliš „hlučná“ a že toto řešení má tlumící funkci. Má-li pravdu, tak umístění sluchových čidel na zuby má funkci špuntů, které si na rokovém koncertu dáváme do uší, abychom neohluchli.
Prameny: By the teeth of their skin, cavefish find their way, Current Biology, Volume 22, Issue 16
University of Maryland