Kdo by neznal warpový pohon? Vesmír je veliký a pachtit se skrz něj v kosmické lodi rychlostí nižší než rychlost světla je zoufalou ztrátou času a optimismu. Ve Star Treku a mnoha dalších vizích budoucnosti řeší tenhle problém jednoduše a elegantně právě warpový pohon. Lstivě využívá skulinu ve zcela zatvrzelém pravidle einstenovské fyziky o nepřekonatelnosti rychlosti světla a to tak, že zkroutí časoprostor a dovolí poháněnému plavidlu proklouznout na místo určení mnohem dřív, než by tam dorazilo světlo. V roce 1994 jistý mexický teoretický fyzik Miguel Alcubierre, inspirovaný sledováním Star Treku, navrhl na základě platného řešení Einsteinových rovnic z obecné teorie relativity koncept pohonu, který by kolem kosmické lodi vytvořil warpovou bublinu v časoprostoru a tu poté prohnal do plánovaného cíle cesty. Byl to tehdy pozoruhodný nápad, ale počáteční jásot kosmických cestovatelů rychle zchladily další výpočty, podle nichž by takové zařízení spotřebovalo bláznivé množství energie.
Otázka Alcubierrova pohonu už byla považována za vyřešenou, situace se ale kupodivu změnila. Na ostře sledované konferenci 100 Year Starship Symposium, která před pár dny (2012) proběhla v americkém Houstonu, se totiž mezi odborníky objevil názor, že pohon Miguela Alcubierra může běžet s mnohem menší energií, než se myslelo. Že by se warpový pohon vrátil z říše vědecko-fantastických příběhů do náruče vědy? Harold White z Johnsonova kosmického centra NASA se nechal slyšet, že je naděje.
Jak Alcubierrův motor funguje? Představte si kosmickou loď tvaru míče na americký fotbal, kolem které pohonná jednotka vytvoří prstenec z exotické hmoty. Ten pak působí způsobí zborcení (anglicky „to warp“) okolního časoprostoru, přičemž loď samotná zůstane v nezhroucené bublině. V ní by se pak mohla přesunout způsobem, který odpovídá pohybu až desetinásobkem rychlosti světla, aniž by ovšem ve skutečnosti prolomila nepřekonatelnou konstantu rychlosti světla. I v astrofyzice se podle všeho vlk může nacpat a koza zůstane celá.
Jak už bylo řečeno, až doposud byl háček v odhadech potřebného množství energie, které se pohybovaly minimálně v řádech spotřeby celé planety Jupiter. Jenže White nedávno propočítal, že když by původně plochý prstenec exotické hmoty Alcubierrova pohonu měl tvar podobný donutu (pro nezasvěcené koblize s otvorem uprostřed), postačilo by k jeho vytvoření jen směšně malé množství energie. White ho přirovnává ke hmotě o velikosti americké sondy Voyager 1, jejíž hmotnost při vypuštění v roce 1977 činila zhruba 722 kilogramů. Oproti planetě Jupiter je to poměrně příjemná změna. Jeho výpočty také naznačují, že když by intenzita warpového pole kolísala v čase, pohon by spotřeboval ještě méně energie.
Whitovy rovnice jsou natolik zajímavé, že jejich autor s dalšími odborníky rozběhl laboratorní testy s miniaturní verzí warpového pohonu. Za tím účelem sestavili laserový White-Judayův interferometr warpového pole, s nímž se pokoušejí v časoprostoru vytvářet mikroskopické warpové bublinky. Zatím je pochopitelně ještě hodně brzo na oslavy a vlastně na jakýkoliv optimismus, protože na cestě k případné mezihvězdné lodi nepochybně bude spousta ohromných obtíží, které se mohou v určitém bodě ukázat jako nepřekonatelné. Na druhou stranu, mnozí komentátoři jásají už nad smělostí samotných úvah o reálném warpovém pohonu. Je to fantazie, že se před hvězdami a světelnými roky jenom netřeseme posvátnou hrůzou. Odborníci také jedním dechem dodávají, že by záležitost kolem Alcubierrova pohonu mohla definitivně vyřešit fungující teorie kvantové gravitace, pokud se ovšem objeví v dohledné době. To je ale samozřejmě ve hvězdách.
Prameny:
SPACE.com 17.9. 2012, Wikipedia (Alcubierre drive).