S přívalem nově objevených planet se stále častěji skloňuje touha najít místa vhodná pro život podobný tomu našemu. Zatím jsme v tomto směru nebyli příliš úspěšní, ale to je jenom dočasný problém, vyplývající z možností našich přístrojů. Nejsnazší je totiž objevit velké planety a také planety těsně obíhající své hvězdy. V obou případech přitom není příliš velká naděje, že by na takové planetě mohl vzkvétat život, tak jak ho známe ze Země. Ve skutečnosti jsou ale šance pro výskyt obyvatelných planet lepší, než by se zdálo. Odhady jejich možného počtu v Mléčné dráze se neustále zvyšují. Vtip je v tom, že až doposud jsme uvažovali hlavně o kamenných planetách obíhajících hvězdy podobné Slunci, čili věrných kopiích Země. Podle všeho to ale není nutné.
Mohly být obyvatelné planety dejme tomu u bílých trpaslíků, zvolna vyhasínajících mrtvých hvězd? Na první pohled to působí dost neuvěřitelně. Bílí trpaslíci vznikají z běžných hvězd, s hmotností zhruba jako Slunce, které se na sklonku života nafoukly do ohromných a relativně chladných červených obrů. Z těch pak nakonec po odhození vnějších vrstev zůstane jenom extrémně hustá a mrtvá pecka, která velmi zvolna vychládá. Bílí trpaslíci mají obvykle hmotnost jedné poloviny Slunce a objem zhruba odpovídající planetě Zemi. Odborníci už dříve propočítali, že se i u těchto hvězdných mrtvol mohou po miliardy let udržet obyvatelné zóny, tedy oblasti, kde může být kapalná voda. To je pochopitelně docela dost času pro uchycení nebo snad přímo vznik alespoň jednoduchého života.
Luca Fossati z britské Open university a jeho kolegové teď nově tvrdí, že by planeta s parametry podobnými Zemi by u bílého trpaslíka mohla být zalévána zářením vhodným pro pozemskou fotosyntézu. Podstatné je podle nich především to, že by na povrchu takové planety bílého trpaslíka pravděpodobně nebylo přespříliš ultrafialového záření, které by ji jinak spolehlivě sterilizovalo.
Badatelé začali tím, že si nasimulovali planetu s atmosférou podobnou Zemi. Pak ji pomyslně vystavili působení bílého trpaslíka a zjišťovali, jaké záření by dopadlo na její povrch, případně jaký by byl jeho vliv na hypotetickou místní DNA. Fossati a spol. dospěli k závěru, že by jejich virtuální planeta obdržela 1,65 násobek běžné pozemské dávky UV záření. To se prý dá celkem pohodově přežít. Pokud jde o viditelné světlo, jeho parametry by tam byly v podstatě úplně stejné, jako na Zemi.
Nedávno se ukázalo, že obyvatelné planety mohou být i u červených trpaslíků –malých, tmavých a relativně studených hvězd, které jsou úplně nejběžnějším typem hvězd v Mléčné dráhy a možná i v celém našem vesmíru. Zároveň ale také mohou občas své planety osmahnout gigantickými hvězdnými erupcemi, které u nich pozorujeme. Bílí trpaslíci jsou oproti těm červeným mnohem méně temperamentní a tudíž poskytují eventuálním obyvatelným planetách více klidu. Vědci si studii Fossatiho týmu pochvalují s tím, že pěkně boří naše předsudky o planetárních systémech bílých trpaslíků. Velkou neznámou ale každopádně zůstává, jak a zda vůbec se může dostat planeta podobná Zemi na oběžnou dráhu v obyvatelné zóně kolem bílého trpaslíka. Až se naše Slunce nafoukne do podoby červeného obra, tak nejspíš vymaže úplně všechno až přibližně po oběžnou dráhu Země, která v nejlepším případě skončí sežehnutá na kost. Až pak se smrskne na bílého zakrslíka. Schválně, jestli v dohledné době obyvatelnou planetu u bílého trpaslíka opravdu najdeme.
Prameny:
NewScientist 2878: 8, arXiv:1207.6210v1, Wikipedia (White dwarf, Red dwarf).