Pod pojmem včely si většinou představíme pracovitá dobrotiska typu včelka Mája, jimž ti, co si říkají včelaři, za pomoci triku s kouřem berou zásoby na zimu, aby jim místo nich podstrčili jen cukrovou vodu. Méně známo u veřejnosti je, že společenské včely (medonosné) jsou v přírodě v naprosté menšině a že většinu opylení zajišťují včely samotářky. Jen na území Česka a Slovenska jich máme více než 600 druhů. Na celém světě je včel více než 19 500 druhů a naprostá většina z nich se obejde bez „monarchie“ - tedy bez královny a spoustou neplodných a nepářících se dělnic. Nejvíce včel je těch, které které si staví svá individuální hnízda, mají své vlastní potomstvo a pylem a medem zásobují jen své vlastní buňky. Mezi oběma těmito protipóly, tedy včelami žijícími ve velkých společenstvích s dělbou práce (na plození potomstva a dělničení) a těmi samotářskými, existuje dokonce i jakýsi mezistupeň - včely žijící v komunitách. Vyznavačky komunit mají s těmi od nichž sbíráme med společné jen to, že jedno hnízdo sdílejí s vícero včelami. Do věcí spojených se sexem a rozmnožování si ale vzájemně nemluví a každá je ve svém hájenství „královnou“. Jejich komunita by se dala přirovnat k penzionu pro svobodné matky v němž se každá stará o vlastní ratolesti a kromě pozdravu na společné chodbě spolu nic nemají.

 

Zvětšit obrázek Včela medonosná (Apis mellifera), (kredit: John Severns, Wikipedia)

Zvětšit obrázek Afrikanizovaná včela v Tanzánii (Kredit: Sajjad Fazel, Wikipedia)

Zvětšit obrázek Thyreus splendidulus, jedna z „kukaččích včel“ objevených v Kongu. (Foto: C Nicolas Vereecken, Free University of Brussels)

 

 

Jak jsme již v úvodu předeslali, zlodějna se vyplácí. A když s ní u rodu Homo nic nezmohlo ani desatero, které před ní varuje hned třikrát (7. 9. a 10. přikázání), není divu, že i u rodu Apis se vyskytují filuty, kterým se práce příčí. Životní postoj včelích „nefachčenko“ je všude stejný. Nenápadně se vetírat do cizích hnízd, naklást tam svá vajíčka a dobrotiska starejte se! Entomologové této hře na babyboxy říkají kleptoparazitismus.
Kleptoparasitismus je tak výhodný, že se v průběhu evoluce vyvinul u včel nezávisle na sobě dokonce vícekrát. Někteří entomologové tvrdí, že čtyřikrát, jiní až třicetkrát... Ať už to bylo jakkoliv, doloženo nálezem fosilie zamenělé v jantaru je, že „kleptovčely“ žily již před 34 miliony let. Porovnáváním genomů dnešních včel genetici posunuli dobu vzniku těchto parazitujících chytrolínů (kleptoparasitismu) ještě o šedesát milionů houběji do minulosti.

Příživnickým včelám nutno přiznat, že uplynulých téměř sto milionů let čas rozhodně nemarnily. Naučily se celou řadu triků. Některé nízkým klikatým letem křižují terén a systematicky hledají kde by mohly někoho napálit. Jiné si osvojily taktiku sledování pachů a domov pracující poctivky si vystopují proti směru jejího letu právě podle jejího aróma. Některé, aby na sebe svým bzukotem zbytečně neupozorňovaly, se zase plíží k cíli pěšmo. Jsou mezi nimi i trpělivě vysedávající blízko vchodu budoucí oběti a podobně jako zkušení bytaři se nejprve seznámí se stereotypy chování majitelky bytu. Teprve až bezpečně vědí, že se vzdálila na dlouho, odhodlají se dovnitř.

 

Zvětšit obrázek S ročním úhrnem srážek 100 – 300 mm se smiřuje jen suchomilné polopouštní rostlinstvo. (Kredit: Jakub Straka)

Zvětšit obrázek 16 % rostlin na Kapverdách jsou nikde jinde se nevyskytující endemity. (Kredit: Jakub Straka)

Zvětšit obrázek Geologicky jsou Kapverdy, starší než Kanárské ostrovy neb Azory. Převážně jsou tvořeny vyvřelými horninami fonolity a čediči různého složení i pemzovitých struktur. (Kredit: Ingo Wölbern, Wikipedia)

 

 

 

 

Nejde ale jen o včely (samičky) i samci (trubci) těchto hmyzích parazitů nezaháleli. Ve svých žlázách se naučili tvořit identický pach jako mají jimi vyhlédnutá pracující dobrotiska. Při kopulaci pak své milované vybavují kromě spermií také chemickou kamufláží. S patřičným parfémem pak oplodněné samičky mohou chodit okolo svých pracujících obětí, aniž by vzbudily podezření, že se jim chystají provést levotu.
A protože příroda nezná dobro a zlo, jsou mezi parazitujícími včelami i takové, které se s tím rozhodně nepářou. Své hostitelky jednoduše při potkání preventivně hned zamordují. Rafinovanost vetřelkyň jakoby neznala mezí. Ty hloupější kladou vajíčko tak, jak to včely běžně dělají. Většina zlodějek ale již pokročila a svou techniku kladení různě vylepšila. Aby si šizené včelky kukaččího vejce nevšimly, buďto změní tvar svého vajíčka a to tak, že připomíná nějakou šupinku přilepenou na stěně, nebo navrtávají buňku z boku a kladou své vajíčko hluboko na dno komůrky se zásobami medu a pylu. Otvor pak zatmelí a zamaskují tím, co mají po ruce. V plejádě rafinovaností jsou i další přebornice. Ty si jsou zřejmě schopny vzpomenout na svou dávnou minulost, kdy byly ještě poctivkami, a při odchodu z cizího hnízda si vše posichrují. Navštívenou buňku zavíčkují a pro jistotu zazdí i vchod do komůrky, aby se tam už ani majitelka, ale ani žádná jiná zlodějská filuta, nedostaly. V arzenálu kukaččích matek je i princip předběžné opatrnosti - aby se jejich potomci nemuseli s nikým dělit, při své návštěvě často vajíčka hostitelky často usmrtí. 

 

Dodnes se odborníci přou, jak těmto sociálně parazitickým včelám vlastně říkat. Jedni jim říkají kleptoparazitické, jiní cuckoo bees, včelí kukačky. I když se nám ten druhý termín může zdát výstižnější, odbornější informace získáte spíše po zadání hesla cleptoparasitic bees. Najít dnes tvora zcela neznámého je stále obtížnější a když takovou „včelí kukačku“ nedávno našli v Africe, byla  z toho velká sláva. Dvoučlennému česko-americkému kolektivu se nyní poštěstilo jich najít hned pět, museli ale hledat až na ostrovech Zeleného mysu.

 

Kapverdy
Někdy nazývané starším názvem ostrovy Zeleného mysu se nacházejí v jižní části severního Atlantiku asi 570 km západně od Afriky. Na deseti větších a pěti menších hornatých ostrovech panuje suché a slunečné tropické podnebí. Charakteristickým rysem je nedostatek srážek (ročně jen 100 – 300 mm) a suchomilné polopouštní rostlinstvo. Původně věhlasné portugalské překladiště otroků a základna velrybářů již dávno stratily svůj lesk a tak nepřekvapí, že sopečné ostrovy s jedním stále aktivním vulkánem (naposledy vybuchl v roce 1995) po otevření Suezského průplavu význam ostrovů jako tranzitního přístavu zanikl úplně. Řada ostrovů zůstává neobydlená a pro biology se staly rájem. A právě v těchto končinách, označovaných darwinisty za laboratoř evoluce, se neznámé včely podařilo entomologům Jakubovi Strakovi a Michaelu Engelovi objevit. Ne, že by  zdejší včely nikdo neznal, ale nikomu se je dosud nepodařilo správně zařadit, zdokumentovat a popsat.

 

Jeden z nových druhů „kukaček“ Thyreus denolii nazvali jeho objevitelé podle Itala Antonia de Noli, který ve službách Portugalců některý z Kapverdských ostrovů okolo roku 1460 objevil a zaměřil.

 

 

Kapverdské kukaččí včely jou většinou zbarveny černobíle. Jedna z kukaček je ale něčím zvláštní a to i přesto, že má na délku jen 4 – 5 milimetrů. A nebo vlastně právě proto. Potvrzuje totiž pravidlo ostrovního gigantismu. To říká, že pokud se na izolovaném území dostane nějaký druh s malou tělesnou konstitucí, a pokud nemá v novém prostředí predátory a nemá nouzi o potravu, jeho tělesné rozměry se v krátkém čase podstatně zvětší. Navzdory svému půl centimetrovému tělíčku je včelka Chiasmognathus batelkai gigantem. Proti jiným druhům svého rodu v Africe je totiž dvakrát větší.

 

Prameny:
Bees that go "Cuckoo" in others" nests
Cornell University report (article Sophie Cardinal et al., Proceedings of the National Academy of Sciences, 2010)
Straka, J. and Bogusch, P. 2007: Description of immature stages of cleptoparasitic bees Epeoloides coecutiens and Leiopodus trochantericus (Hymenoptera: Apidae: Osirini, Protepeolini) with remarks to their unusual biology.—Entomol. Fennica 18: 242–254.
ZooKeys 2012.