Vlastně je to všední záležitost. Stárnoucí hvězdy hmotností blízké Slunci se v určitý okamžik, když vyčerpají většinu svých zásob vodíku, nafouknou do obrovité a zároveň relativně chladné podoby červeného obra. Pokud se nestane něco hodně zvláštního, tak stejný osud čeká za 5 miliard let i naše zatím poměrně přívětivé Slunce. My tady už určitě nebudeme a nejspíš ani žádní jiní primáti, ale stejně nás červení obři uhrančivě přitahují. Je to prostě osud našeho světa, byť zatím ještě velice nedozírný. Takže není divu, že je astronomové rádi špehují a pátrají po různých zajímavostech.
Alex Wolszczan z Pensylvánské státní univerzity a jeho polsko-španělský tým sledovali červeného obra BD+48 740, známého též jako TYC 3304–90–1, v prostoru souhvězdí Persea, který je od nás vzdálený téměř 30 tisíc světelných let. Dotyčný červený obr o poloměru asi jedenáctinásobku poloměru Slunce je pochopitelně hvězdou na sklonku života, tedy podstatně starší, než je Slunce. Badatelům se s pomocí Hobby-Eberlyho teleskopu McDonaldovy observatoře v Texasu podařilo zjistit, že kolem obra obíhá velká plynná planeta (BD+48 740 b), o hmotnosti zhruba 1,6 Jupiteru. Její dráha je ale nápadně excentrická, čili že do pěkné kružnice má docela daleko. V nejužším místě odpovídá zhruba oběžné dráze našeho Marsu.
Tak výstřední oběžná dráha je sama o sobě neobvyklá, ale to ještě nebylo všechno. Wolszczan a spol. přišli na to, že jejich červený obr obsahuje nápadně hodně lithia. Nějaké lithium sice vzniklo už při Velkém třesku či jeho nějaké obdobě, ale ve hvězdách obvykle hodně rychle zmizí. Tak velké množství lithia ve staré hvězdě, to je opravdu divná věc. Astrofyzici si sice dovedou představit jevy, které to mohou způsobit, všechny jsou prý ale velice vzácné. Autoři studie sebevědomě naznačují, že nejspíš vystopovali jeden z nich. Podle nich je možné, že se produkce lithia v dnešním červeném obru spustila, když hvězda spolkla planetu a strávila ji ve žhavém objetí. Nasvědčuje tomu prý i velmi výstřední oběžná dráha objevené planety, podle autorů nejvíce eliptická dráhy planety, jakou jsme kdy našli. Zřejmě to bylo tak, že spolknutí nešťastné planety udělilo přeživšímu plynnému obru gravitační kopanec, který ho postrčil na současnou, velmi svéráznou oběžnou dráhu.
Přímé pozorování pohlcení planety hvězdou by bylo nemožné, nebo přesněji řečeno hodně nepravděpodobné. Podle všeho to jde hodně rychle a nestává se to zase tak často. Wolszczan a spol. ale ukazují, že podobná vesmírná dramata se špatným koncem lze vystopovat, například analýzou chemie zúčastněných hvězd a také struktury pozorovaného hvězdného systému. Díky nim si teď můžeme představovat, co asi čeká Sluneční soustavu, až se Slunce utrhne z řetězu a samo se stane velkým a nevypočitatelným červeným obrem. Jaký bude asi osud důvěrně známých planet? Pro naši přítomnost teď každopádně platí, že pokud se vše potvrdí dalším pozorováním, tak jsme právě objevili pozůstatky prvního vícehvězdného systému, kde si nedávno zařádil červený obr.
Prameny:|
Penn State Science News 20.8. 2012, Astrophysical Journal Letters 754:L15, Wikipedia (Red giant).