Uplynulé dny jsou zvláštním mixem jásotu kolem Curiosity a několika neúspěšných testů zajímavých aeronautických technologií. 9. srpna (2012) havaroval a posléze hlučně explodoval robotický přistávací modul NASA Morpheus, který cvičí přistávání na Měsíci. 12. srpna se sympatickým nadšencům Copenhagen Suborbitals nepovedl test únikového systému kosmické lodi Tycho Deep Space, která pak poškozená skončila ve vlnách. A konečně 14. srpna nezvládla třetí letový test hyperzvuková střela od Boeingu, X-51 přezdívaná WaveRider a potupně skončila v Pacifiku.
WaveRider je experimentální stroj pro testování scramjetu, tedy nadzvukového náporového motoru, při rychlostech kolem šestinásobku rychlosti zvuku (Mach 6). Jeho vývoj řídí Výzkumná laboratoř vzdušných sil USA, United States Air Force Research Laboratory (AFRL) a kromě letectva Spojených států se na něm podílejí vojenští vývojáři DARPA, NASA, Boeing a společnost Pratt & Whitney Rocketdyne, vyrábějící raketové motory na kapalný pohon. První let WaveRideru se uskutečnil 26. května 2010, ne sice zcela úspěšně, ale WaverRider při něm pokořil rekord nejdelšího letu na scramjetový pohon, který je teď 140 sekund. Druhý pokus ze 13. června 2011 skončil brzy poté, co začal, kvůli selhání scramjetu a na ten třetí asi budou v letectvu Spojených států chtít co nejrychleji zapomenout.
Co se stalo? Podle toho, co zatím víme, měl WaveRider v 16 sekundě po startu, z útulného závěsu pod křídlem bombardéru B-52 ve výšce kolem 15 kilometrů, problém se směrovým stabilizátorem. Za dalších 15 sekund, tedy po oddělení přídavného raketového stupně, se WaveRider rozpadl a předčasně tak ukončil hyperzvukový let, původně plánovaný na 300 sekund. Je to škoda, protože je to možná poslední hřebíček do rakve pozoruhodného projektu, který v poslední době bojoval o přežití. Teď šlo opravdu o hodně. WaveRider už stál Pentagon kolem 300 milionů dolarů a momentálně čelí dramatické krizi důvěry, protože výsledky nestojí za moc.
Vojáci by chtěli zbraň „okamžitého globálního úderu“ (Prompt Global Strike), se kterou by mohli rychle zasáhnout i velmi vzdálené místo, a právě do WaveRideru vkládali nemalé naděje. Považovali ho, a jistě právem, za poněkud geopoliticky bezpečnější variantu předchozího plánu používat k tomuhle účelu mezikontinentální balistické střely s konvenčními hlavicemi.
Takový úder by nejspíš fungoval, jiné státy by si ho ale snadno mohly splést s útokem jaderných střel a omylem rozpoutat devastující válečný konflikt. WaveRider se scramjetovým pohonem jako běžná jaderná střela nevypadá.
Teoreticky je to docela prosté. Po startu z bombardéru WaveRider zažehne přídavný raketový motor a po dosažení dostatečné rychlosti spustí scramjet, který polyká okolní vzduch, míchá ho s kapalným palivem a žene WaveRider šestinásobkem rychlosti zvuku. Ve skutečnosti je to ale pekelně komplikované. Stroj řítící se hyperzvukovou rychlostí vytváří strašlivé teplo a ke svému letu také potřebuje sofistikovanou řídící elektroniku, která dokáže čelit záludnostem extrémně rychlého letu.
Letectvo USA sice staví čtvrtého WaveRidera, nepříjemně jim ale vysychají finance. Ještě horší je, že o další test už možná nebude zájem. Vývojáři totiž zároveň pracují na jeho menší variantě pro neviditelné stíhací letouny F-22 Raptor, případně F-35 Joint Strike Fighter. DARPA také v rámci projektu FALCON (Force Application and Launch from CONtinental United States) vyvíjí raketový hyperzvukový kluzák. Jeho prototyp Hypersonic Technology Vehicle 2 (HTV-2) už DARPA dvakrát otestovala, v obou případech ale nepříliš úspěšně. Teď tlačí na to, aby s kluzákem dostali šanci potřetí a tím jsou vlastně svému WaveRideru konkurencí. Je docela dobře možné, že další zkouška scramjetu WaveRider nebude, ať už kvůli penězům anebo nedostatku vůle.
Prameny:
Wired, Danger Room 15.8. 2012, Wikipedia (Boeing X-51, Scramjet, Prompt Global Strike).