Mlžný prales střední Ameriky skrývá řadu překvapení, jedním z nich je Scotinomys teguina.
… o lásce šeptal tichý mech;
květoucí strom lhal lásky žel,
svou lásku slavík růži pěl,
růžinu jevil vonný vzdech.
Jak by tyto verše asi vypadaly,
kdyby se Karel Hynek místo v Praze
narodil v San José?
Není to tak dávno co jsme ze všech stran slyšeli, že se Japoncům podařilo v laboratoři připravit zpívající myš. Jejich mutant s vadou „řeči“ se ukázal být tak trochu bublinou. Se svým dialektem se se s vrstevníky moc nedomluví a ve srovnání s i jen obyčenými myšmi z Missouri, není ničím. Ty když si chtějí intimně poklábosit, špitají si milostné návrhy hodně vysokými tóny. Abychom jejich trubadúrské zpěvy mohli šmírovat, musíme si je transponovat o několik oktáv níže. Takto například svádí Tomáš (ke stažení zde) a takto zase žadoní o sex myšák Vlastík (zde). Nejblíže ze všech se ptačímu trylkování přibližují zpěvy kostarických myší Scotinomys teguina. Na videu je vidět jak toužebně se sameček rozespívá, když zavětří samičku:
Ptačí zpěv je rychlý sled pronikavých pípnutí a říkáme mu trylkování. Podstatou je změna frekvence i hlasitosti vyluzovaných tonů, kterou zajišťují svaly ovládající hlasové ústrojí v hrtanu. Dlouho se myslelo, že nejrychlejší svaly nám ovládají oční víčka aby nám chránily to nejcennější co máme, zrak. Vyoperované hlasivkové svaly obyčejných špačků ale ukázaly, že se smršťují a zase uvolňují ve třech až čtyřech milisekundách, neboli ve třech až čtyřech tisícinách sekundy. A to je stokrát rychleji, než kolik trvá mrknutí oka.
Hlasová ústrojí, ať už ta ptačí nebo myší, jsou strukturou analogické lidskému hlasovému (fonačnímu) ústrojí, které máme uloženo v hrtanu a jehož základ tvoří hlasivky. Zvuk vzniká činností hlasivkových svalů a vlivem tlaku vydechovaného vzduchu. Při sevření hlasivek vzniká pod nimi přetlak (zhuštění vzduchového sloupce), zatímco nad hlasivkami je podtlak (zředění vzduchu). Podle nových poznatků hlasový orgán nefunguje tak, jak jsme se učili - jako struny, ale spíše ho je možno přirovnat k jazýčkové píšťale. Proud vzduchu je měněn na tón sbližováním nebo oddalováním vniřních stěn orgánu. Zvuk vytvářející štěrbina má přitom eliptický tvar, který se v průběhu tvorby zvuku rychle mění. O výsledném zvuku rozhodují svaly, které mění postavení a napětí vazivových struktur vůči sobě a chrupavčité kostře obklopující hlasový orgán. Hlasové svaly provádí svojí mechanickou činnost až 250krát za sekundu. Těmto frekvencím se říká také „modulační frekvence“. Ty dávají charakter (hlasitost a frekvenci) vyluzovanému zvuku. Trylkování je záležitost svalových kontrakcí a to rychlejších, než jsme si mysleli, že je fyzicky možné.
Účelem zpěvu je okouzlit partnerku natolik, že bude svolná, případně odradit soky od svého revíru a dát vše najevo na co největší vzdálenost. Samec tedy svým zpěvem dokazuje jak je vyjímečný. U zpěvu se totiž podvádět nedá a to ani co do rozsahu, délky či výdrže, a ani ve střídání melodií. Ten, co si snadno zapamatuje hit, který zrovna frčí, nemůže přece být velký blbec. Zpěv je zkrátka něco, co neumí každý a nestačí k tomu jen svaly, chce to i výkonný mozkový „softvér“, který zkloubí hru superrychlých svalů se sluchovým orgánem, schopností zapamatovat si a obměňovat melodie, případně jim dát i nějaký význam.
Podobnou funkci nejspíš bude mít i myší kvikot vyluzovaný hrdlem středoamerických hlodavců Scotinomys teguina. Také ho tvoří jakási pípnutí, jejichž kadence se zvyšuje až na dvacetkrát za sekundu. I když je ve srovnání s počínámím nejlepších ptačích virtuózů o řád pomalejší, je v tonině, kterou naše ucho slyší a mozek cvrlikání myšího ochlupence vyhodnotí jako ptačí trylkování a zrak nám začne bezděčně šmejdit kdesi ve větvoví. Zpěv malých hnědých savců rozléhající se mlžným lesem třetihorního pohoří se od toho ptačího přece jen v něčem liší. Nabízí jen obměny jedné skladby, nebo nám to tak zatím připadá. Navzdory chudému repertoáru hlodavčí zpěvy učarovaly Stevenu Phelpsovi z University of Texas. Jeho obdiv není samoúčelny, vědec doufá, že mu kostaričtí chlupáči svěří tajemství svých genů a s nimi i to, co jim dovoluje předávat si informace zpěvem. Od něj totiž už není daleko k řeči. Ostatně stejné očekávání vkládají Japonci do jejich mutanta, jehož gen mezitím záměrným připařovánjím rozmnožili a mají již k dispozici slušné myší popové těleso. Oba týmy doufají, že jim pozměněné myší geny pomohou odhalit tajemství těch lidských, které se podílejí na řeči.
Hlavním podezřelým je gen FOXP2. Podobně vypadá jak u myší zpívajících španělským dialektem ve Střední Americe, tak u těch laboratorních s japonskou hatmatilkou. A je tu ještě jedna věc, když se podobně strukturovaný gen pochroumá u jedince druhu Homo sapiens, na karieru herce, vyjma mima, může zapomenout. To je do značné míry překvapením, protože většina genetických mutací tak vážné problémy s sebou nenese. Většinou pozmění funkci, nebo produkt jen nepatrně a často se způsobená škoda zcela eliminuje, takže se navenek ani nic nepozná. U genu FOXP2 je to jinak. Jde totiž o gen jehož produkt je transkribčním faktorem. Do lidštiny přeloženo – podle něj se tvoří protein, který reguluje přepis DNA a tím i spouštění dalších genů. Zkrátka, má dlouhé prsty. Zjistit co všechno tento gen dělá se stává prestižní záležitostí jak výzkumníků Země vycházejícího slunce, tak těch zpoza velké louže. Některá zjištění jsou zajímavá již nyní. Když zvíře slyší píseň příslušníka stejného druhu, neurony, které mají aktivní FOXP2 gen, na tento podnět reagují. To znamená, že vnější stimuly mohou ovlivňvat genovou expresi. A to zase znamená, že se zpěvem a řečí je toho v mozku spolu hodně informačně provázáno.
Zatím v tom je stále dost zmatek, vědci si ale hodně slibují od pomoci Rangera a Lonestara. Dvou superpočítačů, kteří ve svém oboru patří ke světové špičce. Mají domov v Texas Advanced Computing Center, ale mohou pracovat i na vedlejšák. Nyní se po nich chce, aby na dálku porovnávali sekvence vyčtené z lidských a myších genomů. Možná přijdou i na to, proč se mění vyjadřovací schopnosti autistům.
Až bude jasno v tom, které sekvence a jak se projevují v řečových dovednostech, budou si moci nastávající rodiče svého potomka otestovat. Předem pak budou vědět, zda jej mají citlivě směrovat na dráhu operního umělce, nebo raději politika. Pro ty, jimž na tom bude hodně záležet, se jistě najdou laboratoře, které test provedou i na embryu ve zkumavce.
Zvykli jsme si na konec našich příspěvků udělovat praktické rady. Zde je ta dnešní: Pokud se budete někdy toulat středoamerickým pralesem, natočíte si zpívající myši a dáte nahrávku na YouTube, počítejte s tím, že byste se mohli dostat do stejné šlamastyky, jako uživatel Eeplox. Ten dal v dobré víře na síť svou nahrávku přípravy zeleninového salátu z pampelišek a dalších planě rostoucích rostlin. Vše točil v přírodě a tak se mu do pozadí dostalo švitoření ptáků. Automatický vyhledávací program to vyhodnotil jako hudební produkci na níž se vztahují autorská práva. Autor "salátové" nahrávky označený za provinilce se sice pokousil e-mailem spojit s někým od YouTube a vysvětlit jim, že se musí jednat o omyl. Dostal však znovu odpověď:
"Vlastníci obsahu zkontrolovali vaše video a potvrdili nároky na části nebo celý obsah vašeho videa. Majitel: Rumblefish. Druh obsahu: Hudební kompozice." Nic platný nebyl ani další pokus vše dát do pořádku pomocí fóra na Google. „Vlastníci“ hudební kompozice trvali na svém. Vše se vysvětlilo až po nepříjemných tahanicích. Samovyhledávací program ContentID, který hlídá plagiátorství, majitelům práv pomáhá získat peníze za jejich obsah použitý někým jiným, ale zároveň je zřejmě udělán tak, aby vydělával i na obsahu, ke kterému žádná práva nikdo nevlastní. A tak pokud myší trylkování bude programu Rumblefish připadat nějak povědomé, mohou vám nastat problémy, jako v případě tohoto videa s ptačími hlasy:
Tahle myška už dozpívala: