V západní části Sečuánu, čili na okraji Tibetské plošiny, se rozkládá Ta-süe-šan, neboli Velké sněžné pohoří, jehož nejvyšší horou je Miňa Gangkar (také Minya Konka, anebo Mount Gongga). Není to žádný střízlík, s nadmořskou výškou 7556 metrů drží pozici 41. nejvyšší hory světa. Mezi horolezci má dost špatnou pověst a jako daň si vybrala už hodně lidských životů. V několika ledovcových údolích, která se vinou od této hory se odjakživa tu a tam objevovaly červené porosty řas rodu Trentepohlia. Tak trochu ironicky patří k zeleným řasám (Chlorophyta), i když na to jejich barva příliš neukazuje, ale systematika řas nikdy nebyla úplně jednoduchá.
V roce 2005 se něco stalo a od té doby se tu pravidelně objevují extrémně intenzivní a rudé plochy, jako by okolí hory Miňa Gangkar čelilo nevlídné mimozemské invazi. Už tak nepochybně krásná ledovcová údolí se jako „Údolí červeného kamene“ stala vyhledávanou turistickou atrakcí a přitáhla i pozornost čínských badatelů. Guoxiang Liu z čínské akademie věd ve Wu-chanu a jeho kolegové nedávno zjistili, že fantaskní červená údolí nejsou dílem mimozemského terraformování Číny, ale výtvorem nové variety řasy Trentepohlia iolithus, pojmenované jako var. yajiagengensis, která se podle všeho v nedávné době tryskově rozšířila na místních skalách a balvanech, v nadmořských výškách 1900 až 3900 metrů. Od jiných populací téhož druhu se liší v detailech morfologii i v sekvenci DNA.
Co by mohlo být příčinou okouzlujícího a přitom až trochu znepokojujícího rozšíření nového typu trentepohlie? Snad vznikl nový, hodně úspěšný genotyp, anebo se projevil genotyp dříve nenápadný, možná jde i o nečekaný důsledek pohybů místních svahů v důsledku lidských aktivit, často až v podobě blokovobahenních proudů (murů), kdy se v tekoucí hmotě pohybují kromě jemných částic i značně veliké bloky hornin a které výrazně mění povrch postižených míst.
Právě na takto obnažených skalách se trentepohlie rády usazují. Až šokující červenou barvu trentepohlií vytvářejí karotenoidy, barviva nám důvěrně známá například z mnoha květů a především z legendárních kořenů mrkve. Řasy je používají jako ochranu proti ultrafialovému záření, protože se nemohou namazat opalovacím krémem a ve vyšších nadmořských výškách kolem Miňa Gangkar to je docela palčivý problém.
Pěkné trentepohlie jsou běžně k vidění i u nás, oranžově nastříkané kmeny, větve anebo kameny se nedají přehlédnout. Dokonce je tu i dotyčný druh Trentepohlia iolithus, který můžeme potkat na kamenech v údolí horských potoků. Nevytváří sice tak spektakulární podívanou, ale ani tak není k zahození. Některé trentepohlie rezignovaly na samostatnou existenci a prosazují se jako řasový partner v některých lišejnících. S trentepohliemi se pojí i skandál kolem takzvaného rudého deště v indické Kerale, který byl jistou dobu považován za projev nevyzpytatelných mimozemšťanů anebo nadpřirozených božstev, ale nakonec se ukázal být projevem místních trentepohlií. Jak je vidět, sexy rudooranžová barva těchto řas nepřestává udivovat na mnoha místech po Zemi.
A jaká čeká údolí rudých kamenů budoucnost? Pokud by se v údolích Miňa Gangkar už nic nedělo, pionýrské trentepohlie by pravděpodobně rychle přerostly další organismy. Jenže ledovcová údolí nejsou zrovna oázou klidu a o nově obnažené skálu tu nebývá nouze, takže pokud trentepohliím vydrží jejich skvělá schopnost vytvářet marťanskou krajinu na Zemi, budeme je tam vídat i nadále.
Prameny:
NewScientist 19.7. 2012, PLoS ONE 7(7): e37725, Wikipedia (Mount Gongga, Trentepohlia).