Nedůvěra vůči technice, případně její zrada lidstva jsou ve science-fiction už hodně vousatým klišé. Na druhou stranu, i když je nebezpečnost všemocné techniky v takových příbězích hodně přibásněná, i v reálném světě se tu a tam přihodí nehoda, způsobená přehnanou důvěrou v přístroje, které někdy nebývají tak neomylné. Vypadá to, že v tomhle ohledu jsou lidé dost různí. Někteří by strojům spolkli úplně všechno i s navijákem a jiní zase nevěří ani kalkulačce a pro jistotu na ni při sčítání celou dobu míří pistolí. Zajímavě to souvisí se schopností multitaskingu, tedy intenzivně se soustředit na více věcí zároveň. Lidé, kteří jsou v multitaskingu lepší, se zároveň méně ochotně podřídí absolutní autoritě počítače, i když je při rozhodování tvrdě tlačí čas.
Na kořeny rozdílné důvěry v techniku se nedávno detailně podíval neurovědec Raja Parasuraman z University George Masona ve Fairfaxu, Virginie. Podle něj k nám informace v dnešním zadrátovaném světě někdy létají tak rychle, že je nestačíme pořádně zpracovat a to nám kriticky ohrožuje koncentraci při uvažování. Když se to děje doma u televize, tak ještě není tak zle. Horší je, když by se takový zkrat přihodil třeba někomu, kdo ovládá těžké stroje, případně těžké stroje plné lidí. Takoví piloti nebo operátoři letového provozu mívají jenom zlomky vteřiny na to, aby sršící informace nějak smysluplně analyzovali. Někteří z nás to zvládají relativně slušně a ti pak právě pilotují letadla anebo je navádějí na přistání. Zbytek populace dává přednost důvěře ve stroje, kdykoli to jen jde, protože uživateli záplavu informací předžvýkávají.
Parasuraman se s kolegy zaměřil na chemii mozku a prověřil vliv neurotransmitterů, které chemii mozku utvářejí, na míru důvěry v rozhodování stroje u 100 vybraných dobrovolníků z univerzity. Badatelé k tomu použili počítačovou hru, vzdáleně připomínají válečné tahové strategie, jako je například legendární Panzer General z roku 1994. Dobrovolníci měli vyřešit taktickou bojovou situaci, kterou dostali zobrazenou na dvourozměrné mapě. Jejich úkolem bylo rozhodnout, která z několika nepřátelských jednotek je nejvíc ohrožuje a kterou vlastní jednotkou by bylo nejlepší ji napadnout. Při jejich rozhodování jim přitom byl nápomocen software, který je bombardoval spoustou informací. Za takových okolností se vždy museli rozhodnout nejpozději do 10 vteřin.
Počítač dobrovolníkům zpočátku dával správné informace, takže se naučili mu věřit. Někteří z nich rychle podlehli vábení automatického předpokladu, že to, co stroj říká, musí být vždycky pravda. Když pak mazaní experimentátoři přinutili počítač posílat nebohým dobrovolníkům nepravdivé informace, ne každý z nich si informace od stroje ještě sám ověřoval. Zároveň si od všech pokusných osob odebrali vzorky DNA a analyzovali gen DBH, čili gen pro dopamin beta hydrolázu, jehož produkt mimo jiné reguluje produkci neurotransmitteru dopaminu v prefrontální kůře mozku, tedy tam, kde sídlí náš podprogram pro rozhodování. Dotyčný gen byl u dobrovolníků přítomný ve dvou podobách, navzájem odlišných jen pouhýma dvěma písmenky genetické abecedy. Lidé s jednou jeho formou si vyráběli v mozku víc dopaminu, bez pomoci stroje se rozhodovali rychleji a ochotněji si poskytnuté informace ověřovali.
Není to poprvé, co se dopamin blýskl v podobně zaměřených studiích. Před časem vyšlo najevo, že vyšší hladina dopaminu bývá vlastní úspěšných obchodníkům na Wall Street, kteří se samozřejmě také potýkají se stresujícím prostředím a zahlcením informacemi. Vlastně to do sebe docela zapadá. Lidé schopní lépe snášet informační přetížení bývají méně náchylní ke zkratu kvůli přílišnému spolehnutí se na přístroje. Takoví lidé během krize snadněji a rychleji analyzují neobvyklé informace, které mohou jindy suverénní počítač zcela vyvést z míry. Na dotyčný gen DBH se teď určitě zaměří verbíři pilotů a dalších podobných profesí a třeba i farmaceutický průmysl, který by nám časem mohl dodat schopnost multitaskingu v pilulce.
Prameny:
NewScientist 19.7. 2012, PLoS ONE 7(6): e39675.