Když nedávno Facebook nabídl své akcie veřejně k prodeji, byly toho plné noviny, televize i rozhlas. Internetové servery přetékaly zprávami, analýzami a komentáři. Aby ne. Facebook sklidil při vstupu na burzu za své akcie sumu 16 miliard dolarů, což je letošní rekord a třetí nejlepší výsledek všech dob. Ponechme stranou dohady o tom, kdo na akciích Facebooku nejvíc vydělal a kdo prodělal a jestli bylo v tomto "kšeftu roku" všechno fair play. Ostatně o to snad při obchodování na burze jde – oškubat důvěřivé hejly a kavky a trhnout co nejvíc. 

 
Mnohem zajímavější je druhý letošní nejúspěšnější vstup na burzu, i když se o něm zdaleka tolik nemluvilo a nepsalo. Ten se povedl 28. června 2012 malajské společnosti Felda Global Ventures (FGV). Za své akcie sice získala „jen“ 3,2 miliardy dolarů, ale investice tohoto kapitálu po sobě zanechá stopu výraznější a trvalejší než těch 16 miliard zkasírovaných Facebookem. Prezident společnosti  FGV Sabri Ahmad prohlásil, že firma získala prodejem akcií dostatek prostředků na investice a v příštích osmi letech rozšíří své aktivity na osminásobek. To je ve světě zaměřeném na hospodářský růst zpráva jistě pozitivní. Boom firmy FGV však má drobnou vadu na kráse. Doménou této společnosti je produkce palmového oleje.

 
Palmový olej měl být „hojivým olejíčkem“ na bolístky tohoto světa. Drobní pěstitelé palem olejných se měli prodejem palmového oleje dopracovat k prosperitě a bohatství. Svět se měl prostřednictvím palem olejných vypořádat s globálním oteplením, protože palmový olej se nabízel jako skvělé biopalivo do motorů. Nadopován těmito vizemi začal Otesánek palmoolejového byznysu chroustat přírodu třetího světa.  Dnes je jasné, že produkce palmového oleje stojí v pozadí jedné z největších devastací přírody, jaké jsme na této planetě svědky. Konec téhle katastrofy je v nedohlednu, protože svět si žádá stále víc a víc palmového oleje. Zčásti jej spolyká potravinářský průmysl, ale ne nevýznamnou část produkce proženou automobilisté válci svých ocelových ořů.

 
Vědecký časopis Nature přinesl nedávno na toto téma zajímavou analýzu z pera Natashi Gilbertové (Gilbert N.: Palm-oil boom raises conservation concerns. Nature 487, 14-15, 2012). Teoreticky by měla být biopaliva z ekologického hlediska přínosem. Oxid uhličitý vyprodukovaný jejich spalováním by měl být tím samým skleníkovým plynem, který předtím rostliny (např. palmy olejné) odčerpaly při fotosyntéze z ovzduší. Jenže palmy je potřeba někde pěstovat a lukrativních prostor pro nové plantáže bylo pomálu. A tak přišly ke slovu motorové pily a zápalky. Nejprve se vykácí prales, následně se z pokácených stromů vybere a prodá nejcennější dřevo a nakonec se většina pokácených dřevin jednoduše spálí. Do ovzduší se v rámci boje proti globálnímu oteplení valí obrovské objemy oxidu uhličitého – toho samého oxidu uhličitého, který byl prohlášen za úhlavního nepřítele lidstva. Často se kácí na rašelinných půdách, které po vykácení porostu degradují a uvolňují do ovzduší další oxid uhličitý. Plantáže, které na zdevastovaných plochách vyrostou, vstřebají oxid uhličitý uvolněný při zakládání plantáže nejdříve za 220 let. To už bude – podle prognóz ekologických aktivistů – na snižování obsahu skleníkových plynů v zemské atmosféře pozdě.

 
Nejnovější měření a výpočty prokázaly, že úspora v produkci oxidu uhličitého je v případě spalování biopaliv z palmového oleje nejvýše 17 %. Střízlivější odhady se pohybují kolem 10 %. To palmový olej diskvalifikuje z příslušnosti k obnovitelným zdrojům energie. Evropská unie však používání biopaliv na bázi palmového oleje i nadále podporuje. Do roku 2020 si dala za úkol pálit v dopravě desetinu pohonných hmot ve formě biopaliv a ta se někde musí vzít. Palmový olej je jedna z alternativ. Však už se pro výsadbu nových plantáží palem olejných kácí o sto šest. Firma FGV za tuto plošnou devastaci přírody utratí podstatnou část ze tří miliard dolarů utržených prodejem akcií.  Není sama, tuží se i její konkurence. V letech 2007 a 2008 připadlo v Indonésii  27 % všech vykácených ploch původního lesa na zakládání nových palmových plantáží.  Do roku 2020 to bude 40 %. V té době bude také 40 % všech  indonéských rašelinišť proměněno na plantáže.

 
Společnosti, jako je FGV, nic nenutí, aby vysazovaly plantáže na půdě, která už byla zdevastována v minulosti. Naopak. Vykácení nových ploch tropického lesa je pro ně výhodné, protože přitom mohou zpeněžit cenné dřevo některých stromů. Se zabíráním pozemků není problém. Mnoho ploch patří domorodému obyvatelstvu, které les rádo prodá za směšné odstupné.

 

 
Celému byznysu kolem palmového oleje už se chystá celkem přesvědčivé „zelené maskování“ v podobě mezinárodní neziskové společnosti Roundtable on Sustainable Palm Oil (RSPO). Jde o opravdu prapodivnou sešlost ekologických nevládních organizací a firem, jako je FGV. I proto mnozí pochybují, že z tohoto nesourodého společenství vypadne něco prospěšného pro přírodu. Od svého založení v roce 2004 toho RSPO pro ochranu lesů před palmoolejovým Otesánkem mnoho neudělal. Slibuje například sankce vůči firmám, které se podílely na devastaci 70 000 hektarů pralesa v Kamerunu a jejich proměně na plantáže olejových palem. Pokud vůbec viníky potrestá, je těžké si představit „flastr“, který by donutil  současné otrlé podnikavce opustit zlatý důl kšeftů s palmovým olejem.
 
 
Ochránci přírody často poukazují na riskantní podniky, které se jednou rozjedou a pak už je nikdo neudrží pod kontrolou. Jako příklad uvádějí kromě jiného pěstování geneticky modifikovaných plodin. Ty zatím nikde nezpůsobily ekologickou katastrofu. Evropská unie jejich pěstování přesto velmi tvrdě reguluje na základě principu předběžné opatrnosti. Jednou z klíčových otázek, kterou odpůrci geneticky  modifikovaných organismů řeší, je zodpovědnost za škody, které by mohly při pěstování geneticky modifikovaných plodin vzniknout. Ptají se zcela nekompromisně: „Kdo za to bude zodpovědný a kdo to zaplatí?“

 
Není pochyb o tom, kdo celý boom biopaliv odstartoval. A je nad slunce jasnější, že při tom došlo k těžkému poškození životního prostředí. Odborníci, jako je William Laurance, jsou dokonce přesvědčeni, že z láhve s biopalivy unikl džin, kterého už nelze vrátit zpátky. Není na místě si tedy položit zcela nekompromisně otázku: „Kdo je za to zodpovědný a kdo to zaplatí?“