K tomu, abychom si uhnali toxoplazmózu, stačí někdy jen vdechnout prach z výkalů nemocných čtyřnohých přátel. Pokud se s parazitem setkají těhotné ženy, mohou dokonce nakazit své ještě nenarozené potomky. Vládce lidských myslí, jak se mikroskopickému stvoření někdy přezdívá, si podle závěrů studie může kromě zpomalení reakcí připsat na konto další položku - manipulace s lidskou psychikou s těmi nejhoršími konci.
O probíhající infekci nemusíme mít ani tušení
Když se nám v těle začnou množit toxoplazmy, nemusíme si toho všimnout. Průběh nákazy se ale vždy vyznačuje dvěma fázemi - akutní, při níž rychle rostoucí tachyzoity infikují široké spektrum tkání. A latentní, během které se nám tvoří cysty ve svalech a mozku. Právě z mozkových komplikací si vědci dělají v poslední době těžkou hlavu. Zděšení jim nahání chování infikovaných myší. U těch můžeme považovat za prokázaný vliv infekce na zpoždění jejich reakcí. Nejenže se začnou pohybovat jak „zpomalený film“, ale přestávají mít přirozené zábrany a dokonce jakoby vyhledávaly své úhlavní nepřítele - kočky. Toxoplazma mění psychiku svých obětí úmyslně - hraje jí to do karet, neboť když kočka infikovanou myš chytí, toxoplazma nakazí i ji, v jejím těle dokončí svůj komplikovaný pohlavní cyklus a rozmnoží se. Během několoika týdnů nemocné zvíře vyloučí okolo 150 milionů infekčních oocyst. Problém je v tom, že parazit nerozpozná svůj omyl a pokud se místo do dalšího myšího mozku zatoulá do toho našeho, chová se v něm stejně zpupně. Modifikuje hostitelův buněčný cytoskelet, přestavuje vlákna uvnitř buňky a napojuje se na mitochondrie. Také pozměňuje transkripci (přepis genetického kódu) a brání napadeným buňkám, aby spustily mechanismus, který mají připraveny pro ty nejhorší případy a kdy mají za cenu sebezničení chránit organismus. Toxoplazmy jim nedovolí spáchat sebevraždu - vyřadí jim z činnosti enzym kaspázu, který je spouštěcím mechanismem obranné apoptózy. Nejenže nám parazit leze do mozku a zabydluje se v něm, ale v rámci náplně své práce v něm začne tvořit také enzym (tyrozin hydroxylázu), který přispívá k tvorbě dopaminu. A to je látka s hodně dlouhými „prsty“. Kromě jiného rozhoduje o naší pozornosti, družnosti, náladě či motivacích a kecá nám i do toho, jak se nám spí. Už zbývá jen dodat, že problémy s dopaminem v mozku mají schizofrenici, kterým se netvoří v jednotlivých částech mozku rovnoměrně. Začínáme mít představu o tom, co všechno parazit dovede. A mohli bychom pokračovat třeba i tím, že v jeho genomu jsou hned dva geny pro tyrosin hydroxylázu - enzym produkující L-DOPA (aminokyselina, prekurzor dopaminu). Ten funguje tak, že přebudovává fenylalanin na tyrozin a tyrozin na L-DOPA, což mnozí považují za dostatečný důkaz souvislostí mezi jeho činností a navozením neurologických poruch.
Toxoplasma gondii se svou schopností napadat všechny teplokrevné organismy řadí k nejúspěšnějším parazitům. Pesimisté tvrdí, že ve Francii a Německu jsou lokality, v nichž je toxoplazmou nakaženo až 80 % populace. Realističtější a optimističtější odhady se spíše kloní k celosvětového průměru třiceti procent. Američané přitom mají být promořeni z 22 % a my ve staré dobré Evropě jsme na tom prý jen o něco málo lépe. Je nás tedy hodně, co si hřejeme parazita v těle, aniž bychom to tušili a pozorovali na sobě nějaké následky. Dříve se myslelo, že infekce je riziková jen pro osoby se sníženou imunitou. Postupně nás o optimismus připravují pokusy dobrovolníků z řad studentů Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy i statistika nehod řidičů s následkem smrti. Angličané nám zachmuřili čelo vztahem k schizofrenii a nejnovější poznatky z Dánska rozšiřují spektrum zla o depresivní psychická rozpoložení se sebevražednými sklony.
Sebevražedné sklony
Ročně si ve světě sáhne na život zhruba deset milionů osob a desetině z nich se to „podaří“. Od objasnění podílu dlouhých prstů Toxoplasmy sahajících až do našich nálad, si vědci slibují, že by snad mohli mnoha lidským tragediím časem předejít. Utvrzují je v tom výsledky analýzy dat od 45 788 žen. Dánským rodičkám, které povily potomka mezi lety 1992 až 1995 zdravotníci sledovali u jejich ratolestí přítomnost protilátek (imunoglobulinu G) namířených proti T. gondii. Protože imunitní systém novorozenců ještě tři měsíce po narození neumí tyto protilátky tvořit, jejich přítomnost v krvi dává obraz o nakaženosti matek. Dánský zdravotní systém je znám svou pečlivou evidencí, a proto pro výzkumníky nebyl problém údaje novorozenců propojit s národním zdravotním registrem, v němž jsou v kódech uvedeny údaje všech osob léčených v Dánském království na psychické poruchy. Tak vyšlo najevo, že nakažené maminky měly větší snahu odcházet z tohoto světa dobrovolně vlastní rukou. Nejen, že se projevil vliv onemocnění, ale čím vyšší titr protilátek matkám v těle koloval, tím to pro ně bylo horší. Séropozitivní ženy měly relativní riziko sebevraždy ve srovnání se zdravými vrstevnicemi 1,53krát vyšší (95% interval spolehlivosti: 1,27 – 1,85). Riziko vážných pokusů o sebevraždu 1,81 (95% interval spolehlivosti: 1,13 – 2,84) a riziko dokonané sebevraždy 2,05 (95% interval spolehlivosti: 0,78 – 5,20).
Američané nejsou první, kteří na možnou souvislost psychiky, imunologického aparátu a mozku poškozeném zánětlivým procesem poukazují. Podobně to před časem viděli švédští vědci z Lund University. Ti za zkratkovité jednání sebevrahů viní působení interleukinu 6. Z jejich výzkumu vyplývá, že hladina tohoto proteinového buněčného mediátoru v mozkomíšním moku u těch, kteří experimentují se sebevraždou, je vyšší. Kromě toho, že interleukin signalizuje, že v mozku probíhá zánět, aktivuje enzym IDO (indolamin 2,3-dioxygenázu) degradující tryptofan s následkem vzniku kyselých metabolitů, o nichž je známo, že fungují jako neuromodulátory působící na N-methyl-D-aspartátové receptory neuronů. Sedminásobný nárůst těchto metabolitů u myší trpících infekcí T. gondii tušenou souvislost mezi infekcí a stavem našeho nervového rozpoložení ještě podtrhl.
Pochybnosti
I když se zdá, že vše do sebe pěkně zapadá a že infekce T. gondii u sebevrahů asi nebude náhodným jevem, přímý důkaz zatím chybí. V zájmu objektivity musíme připustit i možnost, že by mohlo jít jen o nějakou špatnou interpretaci dat. Osoby s psychickými poruchami by například se mohly více upínat na domácí miláčky a být ve větším riziku nákazy toxoplazmou ještě před tím, než se dostanou do statistiky z důvodu pokusu o sebevraždu. Proto je například velkou škodou, že nejnovější americko-dánská studie nic nevypovídá o tom, jaká je situace u mužů a žen, kteří neměli děti. Dalším sporným bodem je, že neumí odlišit teatrální epizody markýrujících pokusy o sebevraždu od těch míněných vážně. Zatímco J. John Mann z Kolumbijské univerzity, expert na sebevraždy, o množících se důkazech svědčících pro zapojení imunitních faktorů do sebevražedného chování nepochybuje, optimisté poukazují na to, že prakticky stejná parta výzkumníků publikovala práci o možném vlivu T. gondii na sebevražedné chování již v roce 2009 a že přes veškerou snahu se jim na molekulární úrovni jejich teorii ničím podložit nepodařilo. A že po třech letech přicházejí s na chlup stejným konstatováním: „Náznaky tu jsou, ale jisté to není.“
Závěr
Pokud by přece jen měli Američané pravdu a za sebevražedné sklony Dánek by mohla toxoplazmóza, bude racionální, když péče o hovínka nemocných koček přejdou do kompetence hlav rodiny. Odměnou silnějšímu pohlaví by měl být pokles schizofrenního jednání partnerek.
Prameny: University of Maryland, Archives of General Psychiatry