Kdykoliv se někdo ze Země podívá na planety či měsíce s pevným povrchem, ale bez počasí, eroze a intenzivního pohybu kontinentů, nezbývá mu, než závidět. Těch kráterů. Je fascinující pozorovat tyhle kosmické střelnice a představovat si všechny děsivé dopady velikých i malých balvanů, které se kdy do nich strefily. Tady dole na Zemi si podobnou zábavu moc neužijeme. Naše planeta je velmi neklidné místo, kde svižně mizejí i ty nejvýraznější pozůstatky dávných katastrof. Jako by se Země snažila co nejrychleji zapomenout. Proto k dnešnímu dni známe na Zemi jenom nepříliš oslnivých 180 dopadových kráterů rozličných velikostí. Stopy po mnoha dalších už jistě odvál čas a nemilosrdné geologické procesy. Vzhledem k této nepříznivé situaci je každý nový objevený kráter vítán s jásotem, tím větším, čím je dotyčný kráter starší.
Nynke Keulen z Geological Survey of Denmark and Greenland (GEUS) a její kolegové z univerzit v Cardiffu a Lundu teď rozhodně mají pořádný důvod k oslavám. Nedávno totiž publikovali objev velikého kráteru v Grónsku, který se zároveň pyšní primátem nejstaršího známého impaktního kráteru na Zemi. Poblíž západogrónského města Maniitsoq s necelými 3 tisíci obyvateli našli oblast o průměru přibližně 100 kilometrů, která velmi nápadně připomíná kráter po dopadu kosmického tělesa, k němuž zřejmě došlo před asi 3 miliardami let.
Najít kráter Maniitsoq nebylo vůbec snadné. Od doby jeho vzniku totiž eroze odnesla asi 25 kilometrů hornin a obnažila tím pádem místa, která byla v okamžiku dopadu velmi hluboko pod povrchem. Je to tak hluboko, že jsme zatím neměli s pozorováním důsledku dopadu kosmického tělesa v takové hloubce žádnou zkušenost.
Badatelům to trvalo skoro 3 roky usilovné práce, než dali dohromady potřebná data, která by přesvědčila nedůvěřivé akademiky. Všechny vnější části tohoto impaktového kráteru nenávratně zmizely, ale i tak po kosmické ráně zůstalo pár indicií, takže se ji nakonec podařilo vystopovat. Jak Keulen a spol. poznamenávají, jejich výzkum byl tak trochu jako případ Sherlocka Holmese, osvíceného zájmem o impaktové struktury. Postupně vyloučili všechny možné příčiny pozorovaných jevů a nakonec jim jako jediné rozumné vysvětlení zbyl právě impaktový kráter. Tohle je pochopitelně zároveň možná slabina jejich výzkumu, záleží totiž na tom, jak přísní ve skutečnosti byli ve vylučování alternativních vysvětlení. Také je potřeba mít trochu štěstí, aby badatelé nenarazili na nějaký podivný geologický proces, který v dnešním světě neznáme. U objektů starých miliardy let to není nikdy zcela vyloučeno.
Až do teď byl nejstarším a zároveň největším jakžtakž spolehlivě doloženým kráterem Vredefort v Jihoafrické republice. Jeho průměr je 250 až 300 kilometrů a vznikl téměř přesně před 2 miliardami let, tedy v období starohor (proterozoika). Vědci se už celá desetiletí snaží najít kráter z období prahor (archaika) a pokud se Keulen a spol. nemýlí, tak se jim to konečně podařilo. Pokud jde o samotný zásah kosmickým tělesem, který vytvořil kráter Maniitsoq, můžeme jenom velmi mlhavě odhadovat, jaký vliv to mohlo mít na život před 3 miliardami let. Život tehdy už prakticky jistě byl a byl v nejlepším případě bakteriální, což je skoro všechno, co o něm můžeme rozumně říct. Jak těžce mohl být zasažen kosmickým úderem, kdo ví.
Maniitsoq je o necelou polovinu menší, než slavný kráter Chicxulub (s průměrem cca 180 km), jehož vznik se podílel na konci období křídy, v biologickém i geologickém smyslu slova. Asi to tedy před 3 miliardami let nebylo tak zlé, jako před 65 milióny let, ale i tak to musela být pořádná rána.
Prameny:
ScienceDaily 28.6. 2012, Earth and Planetary Science Letters 337/338: 197–210, Wikipedia (Impact crater, Vredefort crater).