Žlutých mravenců je hodně, ale většinou o nich ani nevíme. Jsou hbití a schovávají se pod zemí. V mraveništi jich je až 120 000. Tu a tam je to popadne, a pak dělají z hlíny až půl metrové bábovičky. Proč? To nikdo neví, dělnicím i královně nečiní problém přežít i dlouhodobé zaplavení.
V našich končinách je ze žlutých mravenců nejhojnější Lasius flavus, a právě o ten se zajímala Nizozemka Aniek Ivensová. Mšicím, které si tito mravenci v podzemí chovají, se vyvinuly charakteristické znaky, které nikde jinde v přírodě nenajdeme. Například trofobiotický orgán, který "drží“ kapičku vylučované sladké šťávy v poloze, aby i nešikovný mravenec o svou pochoutku nepřišel. V článku publikovaném v časopise BMC Evolutionary Biology se ale uvádí mnohem zajímavější věci. Více než polovina z mravenišť chová pouze jeden ze tří nejběžnějších druhů mšic, a dvě třetiny z nich mají jen jeden jejich klon. I v těch mraveništích, v nichž vědci objevili více než jeden druh mšice, v 95 % komor byly ustájeny jen příslušnice jednoho klonu. Co je na tom zajímavého?
Boří to kantorům jejich oblíbený příklad idylického mutualismu. I knihy líčí vztah mezi mravenci a mšicemi jako mezi ochránci a pečovateli na jedné straně a vděčnými odměňovatelkami sladkostmi na straně druhé. Teď to spíš vypadá na koncentráky se selekcí na „správnou rasu“ neboli chovem „monokultury“ nejužitkovějších klonů. Tak organizovaný šlechtitelský systém u primitivů, kteří ani nemají mozek, jen uzlinovou nervovou soustavu, nikdo nečekal.
Že zřejmě nejde jen o obyčejný chov mšic, ale sofistikovanou selekci s cílem co nejvyšší produktivity zjistila Aniek Ivensová ve spolupráci s kolegy ze tří universit: Kodaňské, Groningenské a Rockefellerovy. Proč tak silná sestava? Inu proto, že na rozdíl od mravenců nám připadají všechny mšice stejné. Jejich rozlišení dovolily až nejnovější poznatky z oblasti genetiky a laboratoře vybavené nejnovější technikou k určování specifických úseků na DNA, kterým se říká mikrosatelity. Podle nich již bezpečně poznáme tři nejběžnější druhy kořenových mšic (Geoica Utricularia, Tetraneura ulmi a Forda marginata) a jejich klony. Mravenci to nějak dokážou i bez cyklerů, primerů a zjišťování nukleotidových sekvencí.
I když na louce zkoumané Ivensovou existovala u mšic značná rozmanitost, v mraveništích se s převahou vyskytovaly jen monokultury. 99 % mraveništních komor obsahovalo jen jediný druh a v 60 % z nich dokonce byly všechny mšice jen jedním klonem příslušného druhu. Pokud mraveniště chovalo více druhů mšic, nebo klonů, drželi je mravenci odděleně. Takové opatření dává logiku jen za předpokladu, že mravenci u svých chovankyň provádějí „šlechtění“. Aby vědci zjistili, zda takové chování je u mravenců možné, vrátili se na stejnou lokalitu po dvou letech znovu. Protože mraveniště bývají na tom samém místě až 140 let, mohli odebrat vzorky mšic ze stejných kolonií. Z universitní zprávy vyplývá, že téměř všechna mraveniště si chovala stejné klony mšic. Až na dvě, která si pořídila chovy nové. K tomu mohlo dojít dvěma způsoby. Buďto se mravencům jejich staré otrokyně něčím znelíbily a u sousedů si ukradli nové, nebo je již předtím v mraveništi měli, ale protože je teprve testovali na užitkovost kdesi v zapadlém kotci, výzkumníkům vzorek DNA těchto mšic a tím i jejich přítomnost unikly.
V každém případě lze říci, že mravenci L. flavus praktikují velmi neobvyklou a propracovanou formu symbiózy. Spočívá v chovu mšic v podzemních oddělených komorách, přičemž mezi separátními chovy nedovolují mšicím se křížit. Důsledkem toho všeho je, že jsou si všechny mšice podobné jak vejce vejci a stejnorodější chov s vyrovnanou užitkovostí, požadavky, kvalitou produkce,... si ani nelze představit. Výměna genů je mezi oddělenými chovy minimální, a proto jsou takové chovy, co do užitkovosti stabilní. Organizace mravenčího chovatelství snese srovnání s tím, které uplatňujeme v moderních velkochovech, kde se o výběr jedinců k plemenitbě starají profesionálové, kteří toho o zákonitostech genetiky musejí vědět hodně. Mravencům k tomu stačí shluk neuronů v nadjícnové uzlině, odkud je jejich chování řízeno. Evolucí dospělo jejich společenství ke stejným cílům, o které usilujeme i my - co nejefektivnější využívání dostupných zdrojů.
Pokud někdy vznikne spolek ochránců práv mšic, musí nutně zahájit protestní akce. Mravenčí péče se té naší vysněné pohádkové představě o symbióze, v níž každý jen tu svou má za jedinou, a kterou o sladkou šťávu prosebně žádá poklepáním tykadla, je ta tam. Realita je o otrokyních zazděných v temných kobkách, kterým je dovoleno se jen nepohlavně množit, přičemž platí: „Nechceš dojit? Tak jdeš na porážku.“ V tomto podniku ctí jen jediný ukazatel - maximální produktivita. Jediné, co těm bezprávným chuděrám zbývá, je živit se na propletencích kořenových vlásků a obírat rostliny o jejich živiny. Propracovaná strategie vede k vysoké produktivitě jak medovice, tak mladých mšic, z nichž většinu pečující mravenci mšicím sežerou. Pokrývají si tím nutriční potřebu bílkovin. Naštěstí to nedělají „bezhlavě“. Konzumují jen přebytky, které k obměně stáda stárnoucích mšic a nebo těch, kterým při „dojení“ poklesla užitkovost, nepotřebují. To vše žlutým mravencům umožňuje se v obývaných lokalitách prosadit a stát se dominantním mravenčím druhem.
Spíše než „prosím dej“ poklepání znamená: „jen to zkus mi nedat!“
Pramen: Ants farm subterranean aphids mostly in clone groups: an example of prudent husbandry for carbohydrates and proteins? Aniek B. F. Ivens, Daniel J. C. Kronauer, Ido Pen, Franz J. Weissing and Jacobus J. Boomsma, BMC Evolutionary Biology