Přehnali jste to s oslavou a dostaly se vám do plic zvratky, nebo vám jen tak zaskočilo, srazili vás na silnici a zalila vám plíce krev, či jste astmatik a na silnou alergickou reakci se zánětem vám nezabral lék roztahující průdušky? Pokud se v takových situacích nezdržujete před nemocnicí, nemusí to dopadnout dobře. Život by vám mohl zachránit nový americký vynález – injekce „kyslíku“ rovnou do žíly.
Myšlenka vpravovat kyslík do těla jinak než přes plíce, není nová. Na konci devatenáctého století doktor John Harvey Kellogg, kromě propagace obřízky jako prevenci před hříšnou masturbací, se o to pokoušel kyslíkovými klystýry. Jeho nápad nebyl tak hloupý, jak by se mohlo zdát. Stěna střeva je pro některé látky vysoce propustná a v posledních desetiletích se tato myšlenka začíná vracet v podobě střevních infuzí. Když pacient ještě jakž takž dýchá, může to být co k čemu, ale pro krizové situace to je málo, stejně jako přetlaková komora. Zkoušelo se i přímé vpravování kyslíku do cév a někdy to údajně i fungovalo. Experimentátoři vycházeli z poznatku, že při kontaktu kyslíku s cirkulujícími erytrocyty, je jeho navázání na krvinky otázkou sekundy. V tom měli pravdu, ale pokud by měl být takový zákrok úspěšný, pak by musel být proveden za nízké teploty, nebezpečně nízké pro pacienta, ale k takovým situacím v praxi nedochází a tak se od embolie způsobující techniky kvapem ustoupilo. Řešením se zdají být americké kyslíkové mikrokapsle, které vytvořil se svým týmem John N. Kheir, kardiolog z Bostonské dětské nemocnice a instruktor na Harvard Medical School. Tvoří je molekuly mastných kyselin, které jsou základem lipidů. Těmi se nechají obklopit titěrné kyslíkové bublinky. K vytvoření těchto mikročástic použili vědci zařízení zvané sonikátor. Ten pomocí zvukových vln z nemísitelných mastných kyselin a vodného roztoku s probublávajícím kyslíkem vytváří jakousi pěnu a v té je plynný kyslík po určitou dobu zapouzdřen. V podobě těchto mikrokapslí se plyn v žíle chová jako součást emulze a nedochází k tvorbě větších nebezpečných bublin, které v případě aplikace vzdušného kyslíku způsobovaly embolie.
V poskusu s králíky přípravek obsahoval 50 až 90 ml kyslíku v decilitru roztoku. Kyslíkové kapsle nejsou všechny stejné, ale většina má průměr mezi dvěma až čtyřmi mikrometry. V krevním řečišti se mísí s cirkulujícími červenými krvinkami a protože jejich povrch tvoří jediná vrstva molekul mastné kyseliny, dodává jim to na pružnosti a aniž by něco poškozovaly, proderou se i do těch nejtenčích kapilár. V těsném kontaktu s okolím dochází k prostupu kyslíku a to jak do kolem jdoucích erytrocytů, tak do buněk okolních tkání. Na začátku aplikace suspenze do žíly tvořil kyslík 70 objemových procent. Když se lipidické mikrokapsle z periferie krevním oběhem vrátily zvířatům do plic, prakticky žádný kyslík již neobsahovaly.
Kheirova emulze se hodně podobá „bílé krvi“, kterou vyvinuli v Japonsku a která se již delší dobu při záchranných akcích používá jako náhražka krevních konzerv. Rozdíl je v tom, že základem umělé krve jsou perfluorokarbony. Tato olejovitá látka ve formě vodní emulze má také schopnost přenášet kyslík a oxid uhličitý, ale tělo se jí nedokáže snadno zbavit. Následkem pak bývají zvětšená játra jako při cirhóze a u někoho se vytvoří obrovská slezina (splenomegalie). Jsou ale případy, kdy bílá krev je lepším pomocníkem, než transfuze opravdové krve. Například když nám díky ucpaným cévám hrozí otok mozku a nebo infarkt. Zúženými místy se menší kapičky perfluorokarbonu, které mají jen 0,2 mikrometru, proderou k buňkám trpícím nedostatkem kyslíku snadněji, než velké erytrocyty. Otékající mozek je noční můrou každého traumatologa. Dokáže utlačovat cévy tak, že odumírají celé oblasti jinak zdravého mozku. Obyčejný neléčený otok má na svém kontě hodně pomníčků. S bílou krví se ale počítá v případech, kdy plíce fungují, jen se kvůli velkému krvácení tělu krve nedostává.
Kheirova „lipidová pěna“ je určena pro jiné případy - když je třeba okamžitě razantně a rychle řešit náhlý výpadek plic. Výhodou je, že v krátkém čase dodá mnohem více kyslíku strádajícím tkáním. Další, méně podstatnou výhodou také je, že na rozdíl fluorovaných přípravků lipidy z obalů kyslíkových mikrokapslí jsou bezpečné. Tělo je v játrech zpracuje obdobně, jako jiné lipidy, které nám do krve dodává trávicí soustava.
Samozřejmě, že u nové emulze nejde o dlouhodobé řešení, jako v případě bílé krve.
Kyslíkové mikrokapsle nejsou recyklovatelné a tím, že se aplikují spolu s fyziologickým roztokem, který je součástí emulze, krev se nařeďuje a zvětšuje se její objem, což zatěžuje především srdce. Zatím mají vědci na hlodavcích odzkoušeno, že injekce zajišťuje při ucpání trachey přežití bez poškození orgánů dobu 15 minut. Podle vědců by ale další injekcí mělo jít tento čas prodloužit až na půl hodiny. Prodloužení účinku není ani tak otázkou dodávání kyslíku do tkání, to by šlo dodáním dalších mikrokapslí. Kritickým se při nefunkčnosti plic stává odvod oxidu uhličitého a provázející pokles pH krve. Ale i to chtějí vědci brzo vyřešit úpravou složení roztoku. O trvanlivosti emulze se v materiálu nehovoří, ale soudě podle toho, že by se sonifikátor nemusel moc lišit od toho, kterým si doma čistíme brýle, neměl by být problém zhruba za tisícovku jím vybavit každou sanitku.
Zavedení nového přípravku do široké praxe by mohlo jít rychle. Jak sami autoři uvádějí, jde až o neuvěřitelně levnou záležitost – vše tvoří jen mastná kyselina, kyslík a solemi vybalancovaný roztok. A tak nezbývá než si přát, aby se vše klinicky rychle odzkoušelo a aby i naši felčaři brzo měli ve svém nádobíčku prostředek, který zraněným v krizových situacích dá trochu času k dobru. Ve chvílích, kdy selžou plíce se ho na zákrok, který by problém vyřešil, nedostává až příliš často.
Pramen: Children’s Hospital Boston, Nature.