Skutečnost, že na Saturnově měsíci Titanu existují řeky a jezera, již dnes nikoho nepřekvapí - třebaže ještě před osmi lety se jednalo o pouhou fascinující spekulaci. Průměrné teploty na Titanu se pohybují okolo 180°C pod nulou, kapalná voda je tedy vyloučena - jedná se o kapalné uhlovodíky metan a etan. Není jich ale mnoho. Titan je trochu paradoxně pouštním světem na způsob planety Arrakis z kultovní Duny - většinu tropického a mírného pásu pokrývají pouště a téměř nikdy tam neprší. Duny uhlovodíkového písku hnaného větrem se táhnou téměř podél celého rovníku a pokrývají zhruba 20 % Titanu - tak rozlehlé písečné pouště nemá Země a dokonce ani Mars.
Metanová jezera se shlukují okolo pólů, kde jedině je dostatečně chladno, aby tam uhlovodíky v podstatnějším množství kondenzovaly. Na pólech, a to zejména na tom severním, jsou jezer stovky, některá dokonce dosahují rozměrů moří. I tak je ale kapalina vzácná, zdaleka nejvíce metanu se nechází v podobě páry v atmosféře. V "horkých" tropech (ani tam není zrovna na opalování, oproti pólům je tu sotva o 3° tepleji) prší jen velice vzácně, a naopak odpar je velmi intenzivní - právě proto tam vznikají pouště. Přítomnost jezerních "oáz" v těchto podmínkách je nanejvýš nečekaná. Titan se ovšem opět ukazuje jako daleko kompplikovanější svět, než jsme si představovali.
Caitlin Griffithová, planetoložka z University of Arizona v Tucsonu, nyní společně s týmem dalších vědců oznámila objev právě takové oázy. Příslušný článek byl publikován 14. června v časopise Nature.
Uhlovodíkové rezervoáry byly identifikovány na základě infračervených snímků - viditelné světlo totiž hustou atmosférou Titanu prakticky neproniká, a je vedle radaru jediným způsobem, jak nahlédnout na jeho povrch. Pozorování byla uskutečněna sondou Cassini mezi lety 2004 a 2008, ale teprve nyní byla důkladně analyzována.
Jezero, které vyvolalo takovou senzaci, leží 14° jižně od rovníku na 173° západní šířky, měří zhruba 60 x 40 km, a je přinejmenším metr hluboké. Na snímcích se jeví jako tmavá skvrna, nápadně černá ve všech zkoumaných infračervených vlnových délkách. Tím se podobá důkladněji prozkoumaným uhlovodíkovým jezerům na jihu a severu, která jsou také černá.
V dané oblasti jsou však i čtyři menší a méně kontrastní skvrny, které mohou představovat metanové mokřady, kde je vrstva kapaliny mělčí (1 - 10 cm), nebo se jedná jen o uhlovodíkové bahno. Jedna z těchto předpokládaných mokřin leží dokonce přímo v brázce mezi pouštními dunami, jak ukazuje detailní snímek radaru. Ostatní předpokládané mokřiny ani samotné jezero bohužel zatím radarově snímkovány nebyly.
Vědci se domnívají, že podobně jako oázy v pozemských pouštích, i tyto jsou napájeny z podzemních rezervoárů - alkaniferů. Nejspíše jde o zásoby staré snad desítky tisíc let, zbylé z období, kdy klima nebylo tak suché.
Jiné zvláštní skvrny v okolí rovníku, tentokrát pro změnu velice jasné, nazvané Tui Regio a Hotei Arcus, byly dříve v podezření coby možná centra kryovulkanické aktivity. Nyní se ovšem vrší důkazy naznačující, že se může ve skutečnosti jednat o dna vyschlých tropických jezer či dokonce moří, protože svými spektrálními rysy se podobají vyschlým jezerům nebo částem jezer v polárních oblastech, a navíc se jedná o sníženiny, kam se sbíhají sítě vyschlých říčních koryt. Pravěk Titanu byl zřejmě mnohem deštivější a vlhčí, a to i v tropech.
Představují tropická jezera přijatelný cíl pro budoucí přistávací modul? Jonathan Lunine z Cornell University v New Yorku se domnívá, že přednost by měla dostat jezera na pólech. Poukazuje na to, že zatímco přítomnost kapaliny v polárních jezerech byla ověřena celou řadou metod - infračerveným snímkováním a spektroskopií, radarem i pozorováním odrazů slunce na hladině - v případě tropických jezer máme prozatím k dispozici jen tmavé skvrny na infračervených snímcích, které nemusejí nevyhnutelně indikovat kapalinu. Případný přistávací modul by tak snadno mohl skončit na suchu. Sonda Titan Mare Explorer (TiME), která má v budoucnu zkoumat uhlovodíkové rezervoáry, proto nejspíše zamíří do Ligeina moře (Ligeia Mare) poblíž severního pólu, kde je přítomnost velkého množství tekutých alkanů prakticky jistá, a které navíc představuje mnohem větší cíl.
Autoři studie v prohlášení pro tisk spekulují, že jezera na Titanu představují jedinečnou příležitost dozvědět se něco víc o prebiotické chemii a případně i pátrání po exotickém životě na bázi kapalných uhlovodíků. To bezesporu ano. Navíc se díky nim snad něco dozvíme také o zákonitostech vývoje planetárního klimatu. Když porozumíme pouštím, jezerům a podzemním rezervoárům na Titanu, třeba lépe pochopíme i aridní oblasti naší Země. Objevy tohoto typu jsou však nedocenitelné zejména proto, že jsou samy o sobě fascinující, vyvolávají úžas a nespočet otázek. Možnost alespoň zprostředkovaně objevovat jiné světy činí náš svět daleko zajímavějším, než by byl, kdybychom na tuto snahu rezignovali.
"Titanologové" koneckonců zdaleka nejsou jen suší vědci a rádi se nechají inspirovat i ve světě umění. Nejvýraznější útvar na Titanu, vyschlými řečišti zbrázděná hornatina o rozloze kontinentu, nese jméno Xanadu podle básně "Kublajchán", jejímž autorem je - téměř symbolicky - jeden z "jezerních básníků", S. T. Coleridge. Jonathan Lunine pod dojmem aktuálního objevu jezer napájených podzemními toky připomíná právě jeden z veršů tohoto díla:
posvátný Alph tam protékal
labyrint skrytý v nitru skal
do moře věčné tmy.
(Kublajchán aneb vidění ve snu, přel. Zdeněk Hron).
Prameny:
Tropical lakes on Saturn moon could expand options for life (Maggie McKee, Nature)
Caitlin A. Griffith, Juan M. Lora, Jake Turner, Paulo F. Penteado, Robert H.Brown,Martin G. Tomasko, Lyn Doose, Charles See. Possible tropical lakes on Titan from observations of dark terrain. Nature, Vol. 486, 2012
Jeffrey M. Moore, Alan D. Howard. Are the basins of Titan"s Hotei Regio and Tui Regio sites of former low latitude seas? GEOPHYSICAL RESEARCH LETTERS, VOL. 37, L22205, 5 PP., 2010
Jezerní básníci - William Wordsworth, Samuel Taylor Coleridge, Robert Southey, přel. Zdeněk Hron, Vyd. 1. - Praha : Mladá fronta, 1999.
Na radaru jezero Ontario
Poznámka redakce: Vzdálené světy – kniha a stránky autora