Myším samicím, kterým vědci „rozhodili“ biologické hodiny změnami ve čtyřiadvacetihodinovém cyklu střídání světla a tmy, poklesla plodnost o 80 %. Podle autorů studie zveřejněné ve vědeckém časopise PLoS ONE to může vysvětlovat problémy s početím u žen, které pracují v nepřetržitých provozech nebo často cestují napříč časovými pásmy. I kdyby se takový náhled na příčiny narůstajících problémů s lidskou reprodukcí ukázal jako přehnaně zjednodušený, zaslouží si náš vztah k dennímu režimu a spánku hlubší zamyšlení. Ani k těm nejlacinější náramkovým hodinkám se nechováme tak macešsky jako ke svému vnitřnímu biologickému chronometru.
Čert ví, kde se zrodila představa, že spánek je něco nepatřičného ba přímo pohoršlivého. Kdo spí svých sedm hodin, je v dnešní „dynamické společnosti“ považován za trapného lenocha. Bylo by snadné hodit diskriminaci spánku a spáčů na krk moderní uspěchané době. Jenže pohádky, kde se všichni posmívají Honzovi vyspávajícímu za pecí, vznikly v dobách, které máme sklon považovat za poklidné, vyrovnané a idylické.
„To ještě žili lidé v souladu s přírodou,“ vzdycháme nostalgicky a voláme po návratu těch starých požehnaných časů. Jenže ony asi tak „spánkově požehnané“ nebyly.
Pohrdání spánkem jsme možná zdědili po vynálezcích pochodní, loučí a svící, ale nikdo nám neupře, že jsme umění nespat přivedli k pochybné dokonalosti. Korejští středoškoláci razí zásadu: „Kdo spí pět hodin denně, ten propadne.“ Bohužel, není to z jejich strany projev osvíceného vztahu ke spánku. Korejští studenti se nebojí fiaska u maturit proto, že by pětihodinový spánek považovali za nedostatečný. Naopak. Připadá jim nemístně dlouhý. Jsou přesvědčeni, že řádnou přípravu na zkoušku dospělosti a postup na universitu nestihnou, když neprobdí aspoň dvacet hodin denně.
Naše školství trpí jiným spánkovým a biologicko-hodinovým problémem. Na university postupuje ze středních škol 60 % populačního ročníku. Ne, že by vysoké školy o těch zbývajících 40 % (a dotace na jejich hlavy) nestály. Víc studentů už ale nacpat do učeben a poslucháren nedokážou. Každá fakulta tak řeší při sestavování rozvrhu komplikovanou časoprostorovou úlohu. Studenti musí strávit ve škole předepsaný počet hodin a k dispozici je jen omezený počet tříd. Nezbývá než „natáhnout čas“. Začíná se učit s kuropěním a výuka se táhne do hodin, které bývaly vyhrazeny flamendrům. Jeden den začíná student přednáškou o infinitezimálním počtu před sedmou ráno a druhý den civí na displeje přístrojů v laboratoři ještě v devět večer. Kromě řádné výuky tak absolvuje praktikum z třísměnného provozu. Kdo si vyzkoušel kolotoč ranních, odpoledních a nočních směn, ví, co je to za martýrium. A také ví, že někdo na to prostě není stavěný a propracuje se po pár letech k žaludečnímu vředu, duševní depresi či jinému neduhu těla či ducha. Studentíci nemají na vybranou.
Pravda, lidé patří k různým chronotypům. Někdo je skřivan. Má své vnitřní hodiny naštelované na časnější vstávání, takže mu ranní nástup do školních škamen tolik nevadí. Naopak, lidé sovího chronotypu se probouzejí v devět dopoledne, i když je budík donutil vstát už v šest. Sovy jsou ráno ve škole k nepotřebě. Večer jsou na tom lépe, ale to už zase odpadají skřivani.
Trable studentů-skřivanů jsou o poznání menší než soužení školních sov. To je dáno objektivně skutečností, že s nástupem puberty se nám posouvá přirozený denní režim do pozdějších hodin. Kdo byl skřivan, ten se z toho v pubertě postupně „uzdraví“. Kdo byl sova, ten ještě více „sovovatí“. Na středních školách tak potkáváme z valné většiny sovy. Na universitách je jejich podíl ještě vyšší. Ranní vstávání je pro středoškoláky a vysokoškoláky mnohem větší hrůza než pro jakoukoli jinou věkovou kategorii. Stanovit začátek výuky na sedmou je zločin proti přírodě i proti lidskosti.
K původnímu dennímu režimu se vracíme před nástupem třicítky a to už má drtivá většina dostudováno. Zatímco prepubertální žák první třídy se dostaví do školy na osmou celkem bez potíží, pubertální deváťák už s tím má trable a pro vysokoškoláka je to skoro nadlidský úkol. Mnozí znalci vnitřních biologických hodin se přimlouvají za to, aby střední školy nezačínaly před devátou a university před desátou. Tito experti odmítají výhradu, že oddálení začátku výuky povede u studentů k delšímu ponocování a ti pak budou chodit do školy ospalí i na desátou. Existuje dost důkazů o tom, že omladina chodí spát zhruba ve stejnou hodinu bez ohledu na čas, na který má nařízeného budíka.
Bohužel, denní režim škol určují ctihodní kmeti, jejichž biologické hodiny už dávno vybředly z pubertálního zpoždění. S gustem vypisují do rozvrhu výuku v časech, které jim samotným nevadí, ale pro studenty jsou torturou. Navzdory všem řečem o tom, že časné vstávání je „přípravou na život“, nejde o nic jiného než o pomstu. „Když jsem musel jako študák vstávat já, tak vy budete vstávat taky, milánkové!“ říkají si strůjci rozvrhů, i když by se k tomu nepřiznali, ani kdyby museli po tři týdny vstávat v 02.15.
Z každého pravidla existují výjimky. Na jedné nejmenované universitě učíval nejmenovaný profesor, který brzkou ranní výuku okázale bojkotoval. Když zahlédl na začátku semestru v rozvrhu, že mu přednáška začíná v osm ráno, jen suše odsekl: „V noci neučím!“ A také ho nikdy nikdo před půl desátou ve škole neviděl.
Pan profesor se stal legendou, i když je těžké říct, jestli sabotoval ranní výuku kvůli studentům. Tak trochu ho podezírám, že byl extrémní sova a ohříval si svou polívčičku. Kromě vyhraněného názoru na brzké vstávání se pyšnil také ocelovým zdravím. Ještě v osmdesáti měl v dásních dvaatřicet vlastních zubů, kterými kousal pecky třešní, aby si pochutnal na jádrech. Možná se těšil nezdolné tělesné konstituci a duševní svěžesti právě proto, že neučil „v noci“ a žil v souladu s chodem svých vnitřních biologických hodin. Kdo ví.
Psáno pro BigBlog a Osel.cz