Ve známém souhvězdí severní oblohy, v Perseovi, je nejjasnější hvězdou veleobr Mirfak (α Per) s hmotností asi 7,3krát větší než má Slunce. Mnohem známější je ale hvězda na druhém místě žebříčku jasnosti – Algol (β Per), jejíž jméno pochází z arabštiny, kde v přepisu "al Ghul" označuje démona. Na většině mytologických zobrazení souhvězdí se hvězda promítá do hlavy Gorgony Medúsy, kterou bájný Perseus drží v ruce (obr. vpravo). Nejen spojení s antickou mytologií však dělá Algol mystickou hvězdou. Je na obloze dobře viditelná a lidé již od nepaměti pozorující s obdivem i bázní oblohu a všechna její znamení si všimli, že její záře se mění. Nejde totiž o jednu hvězdu, nýbrž soustavu tří, obíhajících společné těžiště. Dvě z nich ale kolem sebe krouží v těsné vzájemné blízkosti a v rovině, která je téměř rovnoběžná se směrem k Zemi, z čehož vyplývá, že je pozorujeme jako zákrytovou dvojhvězdu – první, která byla objevena.
Větší a jasnější, přesto méně hmotná složka tohoto necelých 93 světelných let vzdáleného binárního systému je hvězda podobná Slunci, ze stejné trpasličí kategorie spalující vodík ve svém jádru. Jenže je v porovnání s ním asi 3,7krát hmotnější a má povrch rozžhavený na teplotu 12 500 K. Po většinu času patří mezi velmi jasné hvězdy s magnitudou 2,1, tato zdánlivá jasnost ale ve velmi pravidelných intervalech, po každých dvou dnech a necelých 21 hodinách, prudce klesne na asi třetinu (na magnitudu 3,4), aby se po deseti hodinách opět vrátila k původnímu jasu. A to je jev, který pozorný, vytrvalý a zkušený pozorovatel může u Algolu zaregistrovat, aniž by kromě čisté, umělými zdroji neprosvětlené oblohy potřeboval speciální přístroj.
Dnes, když díky moderním teleskopům víme o asi 4 tisících zákrytových dvojhvězd, je příčina těchto periodických změn velmi dobře prozkoumána. Oscilace zdánlivé (pozorované, ne absolutní) jasnosti způsobuje zákryt druhou složkou binární soustavy, jež se v zorném poli pozemského pozorovatele právě přesouvá před zářivým diskem jasnější hvězdy. V případě Algolu je touto souputnicí „umírající“ obr, který profesionálním astronomům zamotal hlavy. V porovnání se Sluncem je přibližně 4,5krát zářivější, i když má nižší povrchovou teplotu (4 500 K), zato o dost větší objem (3,5 násobek) při o něco menší hmotnosti (0,81 hmotnosti Slunce). Složka A je podstatně zářivější (asi 35krát) než B, hmotnější (3,7 Sluncí), ale menší (2,9 násobek objemu Slunce).
Když to tedy stručně shrneme, jasnější, menší, ale hmotnější hvězdu A nám každé necelé tři dny na několik hodin zastíní její sice větší, ale méně hmotná a podstatně matnější partnerka B. Ta, přesto, že je „lehčí“, je starší. Parametry Algolu B dokazují, že jde o hvězdu v posledním tažení, zatímco zářivý Algol A je v nejlepších letech. Mnohokrát potvrzená teorie však říká, že život hmotnějších hvězd je dynamičtější, rychlejší a hlavně kratší. U této dvojice, která se jistě z původní protostelární hmoty zrodila současně, je to jaksi naopak. Kde je ukryto tajemství tohoto paradoxu? Ve velké majetkové loupeži. Obě hvězdy se obíhají ve vzájemné vzdálenosti přibližně 7,5 milionu kilometrů, což je jenom 5 % průměrné vzdálenosti Země - Slunce. A to je na tak obrovská tělesa (cca 3x větší než Slunce) zatraceně blízko. Původně byla hmotnější hvězdou Algol B, proto její hvězdné hodiny tikaly rychleji. O velkou část své matérie však přišla, i nyní si oslnivější Algol A vlivem slapových sil a gravitace odlévá z jejího povrchu plyn o hmotnosti asi dvě deseti tisíciny hmotnosti Slunce ročně.
I když cyklické změny jasnosti Algolu pro novověkou Evropu v roce 1783 odhalil a také vysvětlující teorii nabídl neslyšící britský amatérský astronom John Goodricke, je velmi pravděpodobné, že si jejího pravidelného ztemňování všimli i hvězdopravci starověkých vyspělých kultur. Protože v jejich životě jevy na obloze měly bytostně důležitý význam, pečlivě je sledovali. Strach nahánějící jména, kterými Algol označovali Číňané i Arabové svědčí, že na této hvězdě něco nezvyklého, nevysvětlitelného, a tedy bázeň vyvolávajícího zaregistrovali.
Redakce odborného časopisu Astronomy & Astrophysics přijala k publikaci zajímavý článek, v němž šest finských fyziků spolu s kolegou historikem předkládá zajímavou analýzu záznamů uchovaných na známém Káhirském kalendáři – egyptského papyrusu z období někdy mezi lety 1271 až 1163 p.n.l. Obsahuje jakousi formu roční astrologické předpovědi pro každý den, přesněji každou třetinu dne (obr. vpravo). Povětšinou však měl být „dobrý“, nebo „špatný“ celý den, jenom 23 jich mělo kombinovanou prognózu, která vycházela jak z mytologie, tak jevů astronomických. Ze 360 denních záznamů je 54 nečitelných. Staroegyptský rok trval stejně jako ten náš, 365 dnů, a také byl rozdělen na 12 měsíců, jež však všechny byly 30denní (celkem 360). V závěru roku pak bylo ještě pět nezařazených dnů zasvěcených pěti bohům, potomkům nebe - bohyně Nút - a Země – boha Geba (nominativ Geb). Den nezačínal v noci, nýbrž na úsvitu. Roční období byla tři – doba záplav, zimy a žní (léta).
Vědci nezkoumali, nakolik mohly být předpovědi úspěšné, ale na základě statistických analýz zjišťovali, jaké astronomické jevy jsou v nich zohledněny. Tím nejdůležitějším se ukázala být periodicita fází Měsíce, takzvaný synodický měsíc, který je nutný i pro předpověď zatmění Slunce. Jedna z méně výrazných period, kterou odhalil až statistický normalizovaný Rayleighův test, má délku 2,850 dne. A to příliš nápadně připomíná periodu změny zdánlivé jasnosti Algolu. Vědci jsou přesvědčeni, že ji Egypťané pozorovali, a to se odráží i v jejich astrologických předpovědích. Není to však celý závěr studie. Nalezený 2,850-denní cyklus je totiž o 0,017 dne kratší, než současná 2,867-denní periodicita Algolu. To ale nepředstavuje rozpor, nýbrž jen další podpůrný argument pro předkládanou teorii. O uvedený rozdíl 0,017 dne, tedy necelých 24,5 minuty, se za tři tisíciletí prodloužila vzájemná oběžná doba Algolu A a Algolu B. Příčinou je již zmíněné přesouvání hmoty z B na A. Když tyto hodnoty finští fyzikové použili pro výpočty, vyšlo jim, že od dob Káhirského kalendáře Algol A gravitačně vytuneloval z povrchu své větší, méně zářivé společnice hmotu představující 74 % našeho Jupiteru (asi 235 Zemí). A to přibližně odpovídá výsledkům starších modelů, které se samozřejmě o data ukrytá v staroegyptském horoskopu neopíraly.
Algol je nejen ta nejasnější ze všech proměnných hvězd, má i největší amplitudu změny v době primárního zákrytu (sekundární, kdy je matnější složka B zakryta jasnější A, lze detekovat jenom pomocí přístrojů). Je málo pravděpodobné, že by tento, volným okem principiálně pozorovatelný jev unikl starověkým egyptským astronomům. V jejich kultuře lidé tajná poselství oblohy považovali za životně důležitá. To sice podporuje zajímavou finskou studii, přesto statistickému žonglování nezajišťuje neprůstřelnost. I z historického hlediska poučná práce je pro všechny zájemce v databázi arxiv volně dostupná.