Každý, kdo nedávno shlédl Proyasovo Proroctví s Nicolasem Cagem v roli rozervaného astrofyzika (Knowing, 2009), si jistě položil otázku, jestli se to může stát i nám. Proroctví je průměrný mysteriózní thriller, který poněkud násilně míchá vize starozákonního proroka Ezechiela s dojemně starostlivými mimozemšťany a bouřlivou astrofyzikou. Jeho děj končí zběsilou sluneční erupcí, která roztaví hříšný New York a zemský povrch opeče jako buřt u táboráku. Mohlo by se tohle stát i nám?
Pokud by snad někdo čekal rozhodné „ne“, bude zklamán. Už delší dobu víme o hvězdných supererupcích, které občas vyvrhnou některé okolní hvězdy, někdy i hvězdy podobné Slunci. Až doposud jsme o nich věděli jen velice málo, především to, že mohou být až milionkrát energetičtější, než běžná erupce na Slunci. I ty jsou ale na naše poměry velmi dech beroucí. Většina slunečních erupcí vzniká poblíž slunečních skvrn, když se zašmodrchají smyčky extrémního magnetického pole Slunce. Když taková erupce vybuchne, uvolní se energie srovnatelná s miliardou megatun TNT a ohřeje plazmu na desítky milionů stupňů Celsia. Zároveň urychlí spoustu elektronů, protonů a těžších iontů k rychlosti světla a vyzáří elektromagnetické záření všech vlnových délek. Celé okolí Slunce se pak třese před rozdivočelými částicemi.
Největší spolehlivě pozorovanou sluneční erupcí byla takzvaná Carringtonova událost, kterou 1. září 1859, společně s dalšími badateli, zaznamenal britský astronom Richard Carrington. Geomagnetické pole Země tehdy dostalo pořádně zabrat, polární záře byla viditelná i v tropických šířkách a z telegrafních drátů sršely jiskry. V telegrafních aparátech dokonce samovolně hořel papír. Stát se to v podobném rozsahu dnes, tak se nejspíš usmaží veškeré provozované transformátory a naše elektrizovaná civilizace zhasne, podle pesimistů na celé měsíce a s devastujícími důsledky.
Jak to vypadá u okolních hvězd? Na to by nám mělo odpovědět systematické sledování většího počtu hvězd, čili právě to, co dělá slavný orbitální dalekohled Kepler, známý hlavně coby lovec exoplanet. Hiroyuki Maehara z Kjótské univerzity a jeho kolegové nedávno analyzovali data ze 120 dní Keplerových pozorování v roce 2009. V souboru více než 83 tisíc hvězd stejného typu, jakým je i naše Slunce, za uvedené období vypozorovali celkem 365 hvězdných supererupcí, které byly 10 krát až 10 tisíc krát silnější, než zmíněná Carringtonova událost. Většina z nich se odehrála u hvězd, které se otáčejí rychleji, než jednou za 10 dní. To docela pěkně odpovídá představě mladých, bouřlivých hvězd, zmítaných divokým magnetickým polem. Jenže, zhruba jednu čtvrtinu pozorovaných supererupcí odpálily hvězdy rotující zhruba jako Slunce, které se kolem své osy otočí jednou za měsíc.
Vědci si až doteď mysleli, že podobné supererupce mohou vyvolávat především horcí jupiteři, velké plynné planety, obíhající v těsné blízkosti mateřské hvězdy. Ohromné výbuchy na hvězdách by podle této představy mohlo způsobovat přetahování mezi gravitačními poli hvězdy a blízkého plynného obra. Maehara a spol. ale ke svému úžasu zjistili, že žádná z jimi pozorovaných hvězd se supererupcí pravděpodobně horkého jupitera nevlastní. Hvězdné supererupce tedy zůstávají velkolepou záhadou a nezbývá, než čekat na další převratná pozorování, která snad napoví víc.
Usmaží nás tedy naše Slunce anebo ne? Pokud jde o vesmír, tak samozřejmě nikdy neříkejte nikdy. Maehara si myslí, že teď bezprostředně spíš neusmaží, protože na většině pozorovaných hvězd se supererupcemi se zdají být velmi veliké sluneční skvrny. Jinak ale podle všeho hvězdy, velmi podobné našemu Slunci a tvářící se úplně normálně, občas propadnou šílenství a vyvrhnou zběsilý plivanec zničující plazmy. Pokud by takové příšeře stála v cestě Země, na pár hodin až jeden týden by se zimní den asi změnil v letní a letní den zase v hodně horký den. Nejspíš bychom přišli o ozónovou vrstvu, což by životu na povrchu planety zrovna neprospělo. Roztavení zemského povrchu nám ale v dohledné době podle všeho nehrozí, na to si budeme muset počkat až do závěru životní dráhy našeho Slunce, které se za zhruba 5 miliard let nafoukne do podoby červeného obra. Do té doby si můžeme užívat života, hromadit rezervní transformátory a hlavně bedlivě hlídat velikost slunečních skvrn.
Prameny:
Nature News 16.5. 2012, Maehara et al. 2012 (Nature online 16.5. 2012), Wikipedia (Starspot, Solar flare).