Po Evropě najdeme asi 10 000 historických varhan. Některé nástroje jsou v zoufalém stavu, jiné se dočkaly restaurace. V posledních desetiletích ale mnohé z nich zachvátila koroze rozežírající olovo píšťal. Ve kovu se objevují trhliny a díry a varhany ztrácejí „hlas“. Tým vědců mnoha profesí a národností sdružený v rámci projektu  COLLAPSE záhadu „smrti varhan“ alespoň zčásti objasnil. Ukazuje se, že v pozadí zkázy varhan stojí souhra hned několika nepříznivých okolností. U nově restaurovaných varhan byly vyměněny vzduchovny (skříně, z kterých se vede vzduch pod tlakem do píšťal) a z jejich nového dubového dřeva se uvolňuje značné množství kyseliny octové. Řada kostelů s historickými varhanami byla navíc vybavena topením, což zvýšilo teplotu i vlhkost vzduchu. V těchto podmínkách se ze dřeva vzduchovny uvolňuje více kyseliny a koroze má celkově lepší podmínky pro leptání kovu. Svou trochou do mlýna přispěli i staří varhanáři. Především mistři tzv. severoněmecké školy často z ryze úsporných důvodů šetřili při výrobě píšťal cínem. Tento kov dodával píšťalám nejen na lesku, ale i na pevnosti. Slitina píšťal některých nástrojů proto obsahuje až  20% cínu. To platí především pro nástroje v Británii, kde byl cín dobývaný v nalezištích v Cornwallu relativně levný. V píšťalách mistrů severoněmecké školy ale najdeme obvykle jen 1,5 až 2% mědi. A právě takové píšťaly bývají poškozeny korozí. Metalurgové se přitom shodují, že samotná přítomnost cínu kov nechrání. Snad tu sehrává svou roli fakt, že kov s nízkým obsahem cínu obsahuje zvýšené množství dalších příměsí (měď, antimon). Tým vedený švédským odborníkem na stavbu varhan Carlem Johanem Bergstenem proto vyvíjí konzervační postupy, které by korozi zastavily. Času rozhodně nemají nazbyt. Pro řadu nástrojů už není jiné cesty k záchraně než výměna píšťal, čímž vezeme jejich jedinečný zvuk za své.