Jaký vlastně je nekonečný vesmír, kde se toulají hvězdné lodě a hledají tajemné nové světy? Poměry uvnitř galaxie si jakžtakž dovedeme představit - Mléčnou dráhu už známe relativně dobře. Jak to ale vypadá v nesmírně nedozírném tichu mezigalaktického prostoru, které by se určitě skoro dalo krájet?
Je tam ještě vůbec něco, kromě nebetyčné prázdnoty, ze které se snadno zatočí hlava i v bezpečné náruči osobního počítače tady dole na Zemi? Samozřejmě, je tam toho spousta, i když není tak úplně jednoduché se o tamnějších poměrech dozvědět něco bližšího. Nedávno se potvrdilo, že tam jsou i osamělé hvězdy, ženoucí se velikou rychlostí, které se souhrou okolností ocitly mimo hranice Mléčné dráhy.
Až doposud jsme našli jen několik extrémně rychlých hvězd, které si přes svoji sebevědomou rychlost zatím vesměs sviští uvnitř galaxie. Astronomky z Vanderbiltu, Kelly Holley-Bockelmann, její studentka Lauren Palladino a další kolegové, jejichž studii v květnu (2012) uveřejňuje časopis Astronomical Journal, teď ale zásadně zvrátili skóre a za hranicemi Mléčné dráhy postupně objevili téměř 700. V prostoru mezi naší galaxií a Galaxií v Andromedě si s pomocí Sloanovy digitální prohlídky oblohy (Data Release 7) vytipovali červené obry, čili hvězdy menších velikostí na sklonku své životní dráhy, v tomto případě ze skupiny hvězd označovaných jako M obři. Pro tyhle obry je charakteristická poměrně vysoká metalicita, neboli obsah všech chemických prvků těžších než vodík a helium. Podle autorů je v tomto případě vysoká metalicita známkou původu z vnitřních oblastí galaxie. Staré hvězdy a hvězdy zrozené na periferii galaxie mívají naopak metalicitu nízkou.
Jak se osamělé hvězdy dostaly mezi Mléčnou dráhu a Galaxii v Andromedě? Vyletět z galaxie, to pochopitelně není jen tak. Ve skutečnosti je to velice obtížné. Galaxie drží pohromadě strašlivými gravitačními silami a ty je potřeba překonat. Může se to stát při výbuchu supernovy ve vícehvězdném systému.
Také by to mohl udělat hvězdný kulečník v dostatečně husté hvězdokupě. Anebo by v tom mohla mít prsty černá díra a právě na tuhle možnost se soustředili Holley-Bockelmannová a spol. Ve středu prakticky každé pořádné galaxie podle všeho dřepí supermasivní černá díra – ta naše má hmotnost kolem 4 milionů Sluncí. Její gravitační pole je tak strašlivé, že dokáže vykopnout hvězdy až za hranice galaxie. Nejspíš se to odehrává tak, že se do spárů supermasivní černé díry dostane dvojhvězda. Jeden její člen skončí v gravitačním chřtánu, zatímco ten druhý odletí nesmírnou rychlostí pryč. Těžko říct, co se přitom stane s jejich případnými planetami, ale určitě to nebude moc pěkné. Jiná možnost se naskytne ve chvíli, kdy naše supermasivní černá díra požírá nějakou jinou, menší černou díru ve smrtícím gravitačním tanci. Pokud se by k tomu připletla nějaká hvězda, čekal by ji taky ohromující gravitační kopanec.
Mezigalaktické hvězdy objevené týmem Holley-Bockelmannové pozorujeme na sklonku života. Ve chvíli, kdy inkasovaly gravitační úder v jádru Mléčné dráhy, to podle všeho byly hvězdy poměrně podobné Slunci. Během své ohromující cesty po kopanci od supermasivní černé díry spotřebovaly hvězdné palivo a nafoukly se do podoby obrů. Musela to být dlouhá a dobrodružná pouť, jenom z jádra Mléčné dráhy na její okraj, což je nějakých 50 tisíc světelných let, jim trvala kolem 10 milionů let. Jejich osud je rozhodně fascinující a badatelé se jich budou i nadále držet. Očekávají zajímavé souvislosti s historií Mléčné dráhy, také by rádi mezi vytipovanými mezigalaktickými obry objevili hnědé trpaslíky, kteří se projevují podobně, ale jsou samozřejmě ve skutečnosti mnohem blíž.
Prameny:
Vanderbilt University Research News 30.4. 2012.