Lenochod byl dlouho považován za vyhlášeného ospalce. Pozorování ze zoologických zahrad dokládala, že tráví ve sladkých dřímotách kolem 18 hodin denně. Když však vědci vybavili lenochody zařízením, které předávalo informace o stavu organismu zvířete na dálku, a pustili je do volné přírody, nestačili se divit. Z notorických ospalců se stali rázem činorodí chasníci, kteří toho nenaspali o mnoho více než ti z nás, kterým nespavost či povinnosti nebrání v trávení času pod duchnou. Lenochodi v zajetí nelenoší proto, že by to byla jejich přirozenost, ale proto, že se jim nenabízelo nic lepšího na práci.
Podobného šoku se dočkali zcela nedávno vědci studující chod biologických hodin u mušek octomilek. Po dlouhá desetiletí platilo, že octomilky jsou čilé večer a ráno. Přes den se do ničeho nehrnou. To však platí v laboratorních podmínkách. Když vědci umístili mušky ven, ranní a večerní aktivita hmyzu výrazně opadla a mušky byly nejčilejší přes den. Polední siestu, kterou drží octomilky v laboratoři, mušky sídlící venku zrušily. Největší šok připravili vědcům octomilky-mutanti. Ti měli v laboratorních podmínkách vnitřní biologické hodinky porouchané. V přírodě se jim však vnitřní časomíra zázračně „uzdravila“.
Rozdíly mezi výsledky laboratorních testů a realitou bychom měli mít na paměti při čtení dvou studií, které zatím jen on line publikoval prestižní vědecký týdeník Science. Obě se týkají nepříznivých dopadů insekticidů na opylovače z řad blanokřídlého hmyzu – konkrétně na čmeláka zemního a včelu medonosnou. Na vině nejsou tentokrát klasické brutální insekticidy s beztak pošramocenou pověstí, nýbrž insekticidy ze skupiny neonikotinoidů, jež se zdály v mnoha studiích pro včely a čmeláky neškodné. Tyhle insekticidy se nepoužívají přímo na polích, ale stříká se jimi osivo. Insekticid se následně dostává do celé rostliny a je v nepatrných množstvích přítomný i v pylu a v nektaru – tedy v tom, pro co si včely a čmeláci na řepku a další zemědělské plodiny létají. Naprázdno vycházely nejen studie pátrající po neblahých efektech neonikotinoidů provedené jejich výrobcem, ale i studie nezávislých výzkumných týmů. Teď se zdá, že je všechno jinak.
Britští vědci krmili v laboratoři po dva týdny čmeláky řepkovým pylem s insekticidem a simulovali tak pastvu čmeláků na rozkvetlém řepkovém porostu vzešlém z osiva ošetřeného neonikotinoidem. Následně vynesli čmeláky i s jejich hnízdy ven a nechali je žít v relativně přirozených podmínkách. Ukázalo se, že kolonie čmeláků krmených pylem s insekticidem jsou asi o desetinu lehčí, protože v nich žije méně čmeláků a mají méně nasbíraných zásob. Největší rozdíl byl ale v počtu odchovaných plodných samiček. Kolonie čmeláků krmené čistým pylem odchovaly třináct matek. Kolonie krmené pylem s insekticidem odchovaly v průměru pouze dvě matky. Označíme-li takový efekt za drastický, asi jsme stále ještě nepostihli rozměr průšvihu, který se tu před námi rýsuje. Čmeláků v přírodě ubývá a autoři studie považují neonikotinoidy za „důvodně podezřelé“.
Co vlastně tyto insekticidy v kolonii čmeláků páchají? To naznačují výsledky druhé studie, kterou provedli francouzští vědci na včelách. Pokud byly včely v laboratoři vystaveny účinkům neonikotinoidového insekticidu a pak vypuštěny mimo úl, nenašla jich bezmála polovina cestu domů. Ztratily se a zemřely. Pokud vědci vysadili do terénu včely, které se s insekticidem nepotkaly, zakoplo jich o bludný kořen asi 16 %. Opět tedy rozdíl do očí bijící. Britové jsou přesvědčeni, že čmeláčí masakr má na svědomí bloudění čmeláků, kteří si čtrnáct dní dopřávali pyl s insekticidem.
Odborníci neberou výsledky na lehkou váhu. Všichni ale upozorňují, že je záhodno zjistit, jestli může včela nebo čmelák v reálných podmínkách řepového pole či jiných porostů dostat do tělíčka tolik insekticidů, kolik se jim jich podařilo vnutit na dietě z pylu „křtěného“ neonikotinoidy. Jisté to není. Zkušenosti z minula varují.
V roce 1999 vyšla v časopise Nature studie, která na základě laboratorních pokusů dokazovala, že americký motýl danaus stěhovavý známý také jako monarcha vyhyne, pokud farmáři neupustí od pěstování geneticky modifikované kukuřice vzdorující housenkám zavíječe kukuřičného. Tuhle kukuřici vybavili genoví inženýři genem bakterie, podle kterého si rostlina vyrábí toxin hubící specificky housenky motýlů. Když se housenka zavíječe pokusí žrát tuhle kukuřici, na místě se otráví. Housenky danaů kukuřici nežerou. Pasou se na listech klejichy, která může růst poblíž kukuřičného pole. Vědci proto poprášili pylem geneticky modifikované kukuřice klejichové listy a tuto krmi pak předložili housenkám. Housenky hynuly o sto šest. Efekt byl skutečně razantní. Pohled do reálného světa ale ukázal, že danaus geneticky modifikovanou kukuřicí ohrožen není a to hned z několika důvodů.
Období kvetení kukuřice nespadá do období, kdy se housenky danaů pasou na klejiše. Šance, že se housenky dostanou na listy poprášené toxickým pylem, je tedy malá. V laboratoři byla použita odrůda s vysokým obsahem toxinu v pylu, která nebyla určena pro pěstování na polích, ale jen pro laboratorní pokusy. Na polích pěstované kukuřice mají pyl mnohem méně jedovatý. Když už se housenka danaa dostane na klejichu poprášenou pylem, žere přednostně listy nepoprášené. Pyl jí nešmakuje, ať už je modifikovaný nebo nemodifikovaný. Nakonec se ukázalo, že pěstování geneticky modifikované kukuřice má na svědomí méně danaů než auta, s kterými se motýli srazí na svých toulkách krajinou. Naopak. Tam, kde se pěstovala geneticky modifikovaná kukuřice, se nestříkalo insekticidy namířenými proti zavíječi kukuřičnému a danaové se tak vyhnuli smrtící sprše, jež si mezi hmyzem nevybírá. V přítomnosti geneticky modifikované kukuřice na tom byli danaové paradoxně lépe.
Jen další výzkum ukáže, nakolik je hrozba neonikotinoidů pro včely a čmeláky reálná a nakolik odpovídají výsledky pololaboratorních testů dění v zemědělské krajině. Mementem této kauzy je současný vývoj stavů amerických danaů stěhovavých. Motýlů citelně ubývá. Kromě jiného doplácejí na to, že podnikají dlouhé migrace, při kterých se motýli žijící v létě až na jihu Kanady stěhují na zimu do lesů Mexika. Mexické lesy mizí lidským přičiněním a s nimi berou za své i danaové. Pokud by stačil k záchraně motýla jen zákaz pěstování geneticky modifikované kukuřice, ochránci přírody by se jistě snažili ze všech sil a svého bohulibého cíle by pravděpodobně dosáhli. Když je ale zapotřebí udělat něco jiného, a trochu komplikovanějšího, najdou si jinou, důležitější práci. Teď například požadují zákaz neonikotinoidů.
Američtí včelaři jdou s ekologickými aktivisty ruku v ruce. Na jednu stranu se jim nelze divit. Kolapsy včelstev, které americké chovy včel devastují už několik let, nejsou žádná legrace. V této souvislosti však udivuje, proč si američtí včelaři s podobnou razancí nezametou před vlastním prahem a nezakážou si preventivní léčbu včel antibiotiky. Hned několik studií z nedávné doby prokázalo, že právě antibiotika včelám neprospívají. Jednak zvyšují citlivost včel k prostředkům používaným k hubení včelích cizopasných roztočů a jednak včelám hubí symbiotické bakterie, které chrání tento hmyz před choroboplodnými bakteriemi, kvasinkami a plísněmi. Ale to by bylo zase moc práce a starostí. Podepsat petici za zákaz pesticidů je podstatně jednodušší. Tak trochu to připomíná chlapíka, který hledá klíčky od auta doma v kuchyni, přestože je ztratil v kopřivách za garáží. Důvod je prostý: V kuchyni se hledá mnohem snáz.
https://www.toxicology.cz/modules.php?name=News&file=print&sid=457
Poznámky
Neonikotinoidy patří bezesporu k nejvýznamnějším syntetickým insekticidům používaným v zemědělství, používají se ve více než sto zemích světa. Má se zato, že uožňují postupovat racionálně při kontrole zemědělských škůdců a takové látky jsou označovány jako "bioracionální". Pro jejich vysokou selektivitu se neonikotinoidy používají k tlumení kožních parazitů i u domácích mazlíčků – psů a koček. Za vysokou jedovatost neonikotinoidů pro hmyz a nízkou pro savce zřejmě může různá stavba receptorů a tím i různá citlivost nikotinových acetylcholinových receptorů u různých biologických druhů.
Podrobněji o účinku antibiotik na včely viz: David J. Hawthorne a Galen P. Dively: Killing Them with Kindness?, PLoS ONE