To, co považuje hrstka sektářů za vysněný ráj, může proměnit většině lidí život v peklo. Platí to i o ochráncích zvířecích práv, kteří se rozhodli zasadit ránu biomedicínskému výzkumu v západním světě. Vytipovali si „Achilleovu patu“ tohoto vědního odvětví a vystřelili na ni svůj otrávený šíp. Jako slabina biomedicínského výzkumu se ukázal mezinárodní transport laboratorních zvířat.
Americká výzkumná centra dovážejí opice z Číny, Vietnamu, Kambodže a ostrova Mauritius. V USA se na dovezených zvířatech provádí nejen základní výzkum, ale slouží také pro finální testy léků a léčebných postupů (např. očkování nově vyvinutými vakcínami). Ochráncům zvířat jde tento výzkum dlouhodobě proti srsti. Vyzkoušeli už ledacos. Nezastavili se ani před bombovými útoky nebo žhářstvím. Nyní se rozhodli dosáhnout „ráje pro svou sektu“, v němž se neprovádějí pokusy na zvířatech, cíleným útokem na dopravce. Návod je prostý. Nejprve naverbují přes sociální sítě dostatek spřízněných duší a pak ochromí záplavou e-mailů a telefonátů komunikaci přepravní společnosti. Zároveň začnou vyhrožovat kampaní, v které vylíčí dopravce jako ty nejzavrženíhodnější zrůdy tyjící z krve nevinných zvířat. Dopravci nemají v dnešním recesí sužovaném světě na růžích ustláno. Bojují o každého pasažéra a každou zásilku. Tváří v tvář hrozbě fatálních ztrát tomuto vydírání obvykle podlehnou.
V létě roku 2011 bylo v čínském Kantonu připraveno k přepravě do Los Angeles osmdesát makaků jávských. Opice měly letět s čínskými aerolinkami China Southern. Odbavení v Los Angeles zajišťovala jako obvykle německá Lufthansa. Nátlak na Číňany nevyšel. Ale jen aktivisté zmáčkli Lufthansu, situace se obrátila. China Southern do čtyřiadvaceti hodin let zrušila a od té doby nevypravila do Spojených států jediné letadlo s opicemi v nákladovém prostoru. Air France sebevědomě prohlásily, že nehodlají svým zákazníkům diktovat, co si mají a co nemají letadly jejich společnosti přepravovat. Jako důkaz chtěly dovézt do Washingtonu šedesát opic z Mauritia. Když se jim z e-mailových schránek a z nepřetržitě drnčících telefonů začaly hrnout protesty ochránců zvířat, „opičí let“ zrušily. Podobně je na tom i těch pár zbývajících aerolinek, které ještě laboratorní zvířata převážejí. V Kanadě žádá společnost Air Canada dozorčí orgány o to, aby směla zákazníkům odmítnout dopravu laboratorních zvířat a nedopustila se tím prohřeškům proti kanadským pravidlům letecké přepravy. Mnohá výzkumná centra tak budou odříznuta od dodávek zvířat, protože o námořní přepravě v zájmu zvířat vůbec neuvažují.
Že nejde jen o to zastavit pokusy na opicích, je zřejmé z vývoje situace ve Velké Británii. Tam už zabránili aktivisté dovozu všech laboratorních zvířat vzduchem i po vodě. Společnost provozující tunel pod kanálem La Manche odmítá přepravovat laboratorní zvířata dlouhodobě. Aerolinky včetně British Airways se staví k dovozu zvířat do Británie stejně odmítavě. Nejnověji se podařilo aktivistům zablokovat import laboratorních zvířat také na palubách a v podpalubí námořních lodí a trajektů.
Do Británie, kde sídlí celá řada výzkumných institucí i biomedicínských firem, se dováží sice jen 0,7 % všech používaných laboratorních zvířat, ale i tak je výpadek způsobený dopravní blokádou citelný. Britští vědci nemohou napříkald dovážet z USA či jiných zemí myši, kterým byl cíleně vyřazen z činnosti nějaký gen. Právě tyto myši s tzv. genovým knockoutem představují nenahraditelné pomocníky při výzkumu mnoha onemocnění a vývoji léčby. Aktivisté se postarali o to, že do Británie „neproklouzne ani myška“. Doslova.
Jsme svědky naprosto nenormální situace, na kterou dokonale sedí Keatsův citát. Hrstka fanatiků si spřádá ze svých snů soukromý ráj bez ohledu na to, co si myslí, co chce a co potřebuje většina společnosti. Okázale ignorují fakt, že nelze říci jen „Tohle bych zakázal!“ nebo „Tohle bych nařídil!“, ale je nutné se velmi vážně zabývat i následky, které realizace takového verdiktu způsobí, a navrhnout jejich řešení.
Vědci mají jednu z posledních příležitostí se tažení ochránců zvířat postavit a přesvědčit širokou veřejnost o tom, že pokusy na zvířatech jsou v mnoha veledůležitých oborech ještě stále nenahraditelné a jejich provádění je odůvodněné tím, že výsledky mohou zabránit lidskému utrpení, zachránit lidské zdraví a životy. Například tvorbu metastáz, kdy se z mateřského nádoru uvolňují rakovinné buňky a dávají vzniknout novým nádorům v jiných částech těla, nelze zkoumat na laboratorně pěstovaných buňkách, tím méně na nějaké počítačové simulaci. Přitom právě metastázy zabíjejí naprostou většinu pacientů s rakovinou. Pokud najdeme způsob, jak tvorbě metastáz zabránit, pokročíme v boji s nádorovými onemocněními o pořádný kus vpřed. Bez laboratorních zvířat to však nepůjde.
Pokud se vědcům západního světa nepovede přesvědčit veřejnost o tom, že ze snů fanatických ochránců zvířat nelze vybudovat ráj, nebude to znamenat konec biomedicínského výzkumu. Ten se jen přestěhuje z Evropy a Spojených států do Číny, Indie, Malajsie a dalších zemí, kde najde příhodnější podmínky. Evropa a Amerika nepřijdou jen o zisky z daní uprchlých firem a o pracovní místa. Přijdou o mnohem víc – o místo ve středu dění. Staneme se v biomedicíně stejnou periferií, v jakou se mění Evropa na poli biotechnologií.
Některým biotechnologickým společnostem už došla trpělivost a vyklízejí Evropu, která jim hází klacky pod nohy a nasazuje psí hlavu. Například firma BASF produkující geneticky modifikovaný brambor Amflora v Evropě skončila a míří do USA a Jižní Ameriky, kde jsou k ní vstřícnější. V Evropě se tím pádem přestal pěstovat geneticky modifikovaný škrobárenský brambor, z něhož lze vyrábět kvalitní škrob ekologicky šetrnějšími metodami, jež nejsou závislé na tak tvrdé chemii a nespotřebovávají tolik energie. I takové důsledky může mít fanatická "ochrana" životního prostředí. Důsledky sektářské "ochrany" zvířat jsou už jasně patrné v Británii, kde zavírá velké výzkumné centrum farmaceutický gigant Pfizer. Končí tu také výzkumné centrum firmy AstraZeneca.
Současný stav Evropy vyvolává asociace se situací, jež zavládla v první polovině 15. století v Číně. Číňané stavěli už ve 14. století obří mnohastěžňové koráby a podnikali na nich daleké zaoceánské plavby. Dopluli do Indie a do východní Afriky dávno před Evropany. Byli schopni doplout i do Ameriky. Nechybělo moc, aby si Kolumbus po přistání v Novém světě kupoval od místních obchodníků čínské nudle. Touha janovského mořeplavce doplout do Asie by se tak naplnila poněkud nečekaným způsobem. Jenže na čínském císařském dvoře se dostala k moci klika staromilských konfuciánských mudrců, kteří měli ve všem jasno a pro které byly cesty za obzor zbytečné, ba přímo nežádoucí. Považovali pro Říší středu za mnohem naléhavější úplně jiné úkoly než objevování nových světadílů. Vymohli si na císaři zákaz stavby velkých korábů, vedle kterých vypadala Kolumbova Santa Maria jako necky na rybníce, a také zákaz zaoceánských plaveb. Tak začal ústup Číňanů ze slávy. O pár století později už byla tato středověká velmoc periferií světového dění, kam bylo možné dovážet ve velkém opium výměnou za čaj, na němž si pak o páté pochutnávali z šálků z čínského porcelánu noví vládci světa.
Moc rádi zdůrazňujeme, že kdo se nepoučí z chyb předků, je odsouzen tyto chyby opakovat. Číňané se zjevně poučili. A co my? Potvrdíme úsloví, že moudrý se poučí z chyb cizích a hlupákovi k tomu nestačí ani chyby vlastní?