Do Michigenské nemocnice byl přivezen pacient s hnisavým poraněním nohy. Infekce odolávala antibiotické léčbe a pacientův stav se horšil. Rozbor provedený z výpotku rány a ze vzorku krve odebrané ze zavedeného katetru prokázal přítomnost bakterie Staphylococcus aureus, což je častý „průvodce“ zraněných i těch, kteří se podrobili chirurgickému zákroku. Na celém případu by nebylo nic neobvyklého,kdyby se nejednalo o pacienta, který byl podroben léčbě vancomycinem. Antibiotikum vancomycin je totiž v nemocnicích používán jako jedna z možností poslední volby a dosud byl pro tuto streptokokovou infekci považován za nezdolatelný. Laboratorní vyšetření prokázala, že se v tomto případě jednalo o bakterii, kterou lze považovat za zcela rezistentní, neboť odolávala 30 x (!) větší koncentraci antibiotika, než která je pro člověka toxická. Tato informace byla zveřejněna prostřednictvím amerických center vykonávajících dozor nad nemocemi, očekává se, že infekce VRSA , jak byla po svém původci na Vancomycin Rezistentní Staphylococcus Aureus nazvána, zaútočí znovu a že dojde k jejímu rozšíření.
Nutno dodat, že vědci vznik tohoto rezistentního kmene stafylokoka předpovídali. Usuzovali tak podle toho, že již před patnácti lety se jim vznik rezistence na vancomycin podařilo prokázat, jednalo se tehdy o poměrně neškodnou střevní bakterii – enterokoka. Ta se s odstupem času rozšířila a jako resistentní na vancomycin se stala původcem nejčastější nemocniční infekce v USA označované podle původce také jako „VRE“. VRE se šíří i po Evropě a její invazi se lze jen obtížně bránit, protože alternativa vancomycinu neexistuje. Protože u bakterií může dojít k přenosu informací (genů) i „horizontálně“ (vertikálním předáváním je míněn přenos z rodičů na potomstvo), bylo jen otázkou času, kdy tyto dvě bakterie, často se vyskytující v ránách současně, si gen pro rezistenci předají a dají vznik infekčnímu supermonstru.
Určitou nadějí v obraně před rezistentními bakteriemi by mohlo být takzvané vypínání bakteriálních genů odpovědných za rezistenci k antibiotikům. Pokusně se jí daří dosáhnout tak, že se do bakterií vpraví komplementární, protismyslný (antisens) gen. Ten pak produkuje řetězec ribonukleotidů, který se nalepí na matrici, podle které bakteriální buňka syntetizuje proteiny umožňující její odolnost proti antibiotiku. Nadějnost této metody podporuje i skutečnost, že se v této oblasti začalo s patentováním, první je firma Exponential Biotherapies. Optimismus poněkud kazí fakt, že dostat tyto „vypínače genů“ do všech bakterií, kterými se člověk může nakazit, zatím neumíme. Jednou z cest, jak dostat do bakterií antisens geny, by mohlo být využití pro bakterie infekčních fágů. Vpravení fágů do organismu pacienta by ale mohlo vyvolávat nežádoucí imunologickou reakci. Na klinické využití si zřejmě budeme muset ještě nějakou dobu počkat.