Huang et al, Nature 2012
Další snímky dostupné zde
Slovo „blecha“ vyvolává nepříjemné pocity i u těch, kteří se s ní v životě nesetkali, případně nějaký ten drobný hmyzí kousanec neztotožnili s pozdravem od blechy kočičí nebo psí. Po dlouhá staletí si ale tito exoparazité užívali velmi intimního spolužití s člověkem a za kapku krve se nejednou odvděčili smrtí v podobě skvrnitého tyfu nebo moru. Nebezpečné patogeny přenáší „orientální“ blecha morová (Xenopsylla cheopis), která pravděpodobně pochází z Afriky a do světa ji rozšířily lodní krysy. Moru ve 14. století padla za oběť minimálně třetina obyvatel Evropy a i když si v západním světě myslíme, že jsme „za vodou“, ohnisko nákazy se může i dnes objevit kdekoli. Tak jako v létech 1924 – 25 v Los Angeles. Naštěstí na původce moru, bakterii Yersinia pestis, zabírá široká škála antibiotik.
Naše “domácí“ druhy blech sající krev hlavně zvířatům nejsou speciality a člověkem také nepohrdnou. Nepřenášejí však vážné nemoci a dostatečná hygiena je proti nim celkem účinnou obranou. Povětšinou nejsou větší než 3 – 4 mm. Ten největší současný druh blech s délkou těla až 1 cm parazituje na přibližně 40centimetrových severoamerických hlodavcích bobruškách (Aplodontia rufa). Ale v juře a křídě, tedy v dobách, kdy na Zemi dominovali obrovští dinosauři, byl i hmyz poněkud větší. Včetně jakýchsi proto-blech, které s velkou pravděpodobností velké plazy obtěžovaly. Podle nálezů, které v článku Rozmanité přechodné druhy obrovských blech z Číny v období mezozoika (Diverse transitional giant fleas from the Mesozoic era of China) popisuje pětičlenný čínsko-americko-francouzský tým v časopisu Nature, měřily samičky těchto pradávných krvežíznivých příšerek až 21 mm. Byly tedy v porovnání s těmi dnešními blešími jednocentimetrovými „giganty“ dvojnásobné. Současná blecha kočičí je jejich osmi až devítinásobnou zmenšeninou. Samečci jak druhororních, tak i těch dnešních druhů jsou v porovnání se svými partnerkami menší.
Podle autorů jsou čínské fosilní nálezy těmi nejstaršími dosud zdokumentovanými exempláři, které lze bez veškerých pochybností zařadit do řádu blech, i když se jim na první pohled příliš nepodobají. Objeveny byly na dvou známých paleontologických lokalitách. Starší otisky z období před asi 165 milionů let pochází ze severovýchodní Číny, ze souvrství Haifanggou, známém i pod jménem Jiulongshan. Střídají se zde polohy hrubozrnných slepenců, pískovců a jílovců střední jury (před 175 až 161 miliony let). Mladší, 125 milionů let staré otisky ze spodní křídy ukrývalo souvrství prastarých jezerních a vulkanických sedimentů Yixian v centrální Číně. První autor studie, Diying Huang z Ústavu geologie a paleontologie v Nankingu, je ale šťastnou náhodou našel na trhu s fosíliemi. Vědcům se podařilo získat velmi kvalitní otisky devíti pra-bleších jedinců.
Výrazné rozdíly odlišující druhohorní zástupce od těch současných umožňují studovat, jak rychle se bleší rod zdokonaloval. Před 125 miliony let to asi nebyly šampionky ve skoku do výšky či délky. Neměly ještě k tomuto účelu uzpůsobené zadní nohy. Pyšnily se ale mohutnějším sosákem s jakýmsi vrtacím mechanismem, kterým si pravděpodobně hloubily cestu hrubou kůží ke krevním kapilárám. Tvar tohoto sosáku inspiroval vědce k domněnce, že se blechy vyvinuly z druhohorních srpic živících se drobnějším hmyzem a nektarem. Stavba těla dávných druhů dává tušit, že jejich hostiteli byli možná druhy praještěrů, jejichž tělo pokrývalo peří případně jednoduché, spíše jemné ochlupení připomínající protopeří.
Video: Současné druhy blech jsou, stejně jako jejich hostitelé, výrazně subtilnější. Ale i mnohem obratnější. Evoluce je obdařila vynikajícím "pružinovým" mechanizmem v kloubech dlouhých silných zadních noh.
Zdroje: Nature, Nature News