Po rozluštění barvy opeření druhohorních teropodních dinosaurů a nově i objevu možných vzorců textury kůže kachnozobých dinosaurů přichází nyní paleontologie s dalším zajímavým úspěchem. Po celých 165 milionech let rozluštili vědci přesnou podobu tónů, které svými křídly vydávala dávná jurská kobylka na území současné severovýchodní Číny. Poprvé tedy známe zvuk, který se zřejmě rozléhal potemnělými lesy střední jury a který nepochybně provázel život dinosaurů i dalších zástupců tehdejších přírodních společenstev. Jedná se o dosud nejstarší hmyzí "píseň", jaká kdy byla rozluštěna. Zaposloucháte-li se do ní (odkaz zde), můžete se pomyslně vrátit do doby vrcholného rozkvětu neptačích dinosaurů.
Původcem tohoto zvuku je malý zástupce rovnokřídlého hmyzu (skupina zahrnující kobylky, sarančata nebo cvrčky) z čeledi Tettigoniidae. Tyto dávné kobylky byly podobné těm dnešním, řekněme klasickým "lučním kobylkám". Zřejmě žily také podobným způsobem života, byly tedy zejména býložravci, konzumujícícmi rostlinné části a semena nebo kůru stromů, výjimečně pak i exkluzivními predátory. Druh, který byl nyní podrobně prozkoumán vědeckým týmem z Univerzity v Bristolu má vědecké jméno zvučného charakteru – Archaboilus musicus. Fernando Montealegre-Zapata, který se na vědecké studii v periodiku PNAS podílel, nepochybuje o tom, že i člověk by archaboila v přírodě slyšel (samozřejmě však jen v tišším podvečerním až nočním prostředí). Dnešní kobylky vyluzují své komunikační signály třením jednoho křídla o sadu vroubků na druhém. Právě s tím vědci počítali, když mikroskopicky a trojrozměrně rekonstruovali původní tvar křídel fosilního hmyzu. Na základě přesného modelu pak byli schopni vyhodnotit a znovuoživit původní zvuky. A tak se po 165 milionech let světem opět rozléhá vábení samečků dávné činské prakobylky. Tentokrát ale zejména na internetu.
Autoři nové studie spočítali, že Archaboilus vydával "vrzavý" zvuk o frekvenci 6,4 kilohertzu a jednotlivé jeho "části" trvaly asi 16 milisekund. Vzhledem k tomu, že dnešní zástupci rovnokřídlého hmyzu se těmito hlasitými zvuky dorozumívají obvykle až po setmění, mohlo tomu být stejně i u jejich jurských příbuzných. Také v období střední jury byly největším nebezpečím pro zástupce hmyzu menší insektivoři z řad pravěkých savců, plazů a obojživelníků (ptáci v té době ještě nejspíš neexistovali, jejich dinosauří předchůdci nicméně mohli jejich ekologickou roli suplovat i v tomto směru). Je zajímavé, že podle fosilních objevů již v této době žili také pokročilí bezocasí obojživelníci (resp. žáby), schopní komunikovat klasickým způsobem – "kvákáním". Život v jurských lesech mohl být tedy po setmění poměrně hlučný.
Pravěká kobylka „zpívala“ třením jednoho křídla o druhé. Na horním snímku je otisk vroukování levého křídla. Rozměry jsou patrné podle v levém rohu jeden milimetr dlouhé úsečky.
Nejvíce se vymřelému druhu podobá vroubkování dnes žijícího zástupce rovnokřídlého hmyzu Cyphoderris buckelli. Na obou obrázcích je vidět výrazná asymetrie výčnělků se sklonem k zadní části křídla.
Kobylka rytmicky otevírala a zavírala křídla a k vyloudění zvuku došlo při jejich skládání, kdy přes pilku přejela hrana druhého křídla ve směru šipky. Výsledkem bylo vrzání na frekvenci 6,4 kilohertzů po dobu 16 milisekund. Kredit: Gu a kol. PNAS 2012.
Archaboilus vydával poměrně čisté, zvučné tóny. Je zajímavé, že tento poznatek může prozradit některé paleoekologicky orientované informace také o sluchových dispozicích tehdy žijících příjemců zvuků – mezi nimi i "klasických" střednojurských dinosaurů jako byl sauropod Mamenchisaurus, teropod Gasosaurus nebo třeba stegosaur Huayangosaurus (přestože tito velcí obratlovci zřejmě o malého producenta zvukových tónů žádný zájem nejevili). Zvuk se prokazatelně šířil na velké vzdálenosti a značně zvyšoval šanci, že jeho původci (samečci daného druhu) přilákají potenciální partnerku. Přesný "design" zvuku pak vypovídal i o kvalitách jejího tvůrce, samičky si tedy podle tohoto kritéria mohly vybírat. Není divu, že se v médiích o tomto objevu poněkud nadneseně mluví jako o "jurské milostné písni". V současnosti už mají rovnokřídlí často vyvinutou schopnost vyluzování ultrazvukových komunikačních signálů, které jsou pro potenciální dravce mnohem méně nápadné.
Nová studie má svůj počátek již v místě objevu dávné prakobylky, tedy přímo v Číně. Pekingští paleontologové se rozhodli kontaktovat své britské a americké protějšky hned poté, kdy byl objeven tento nejlépe zachovaný zástupce fosilního hmyzu ze skupiny rovnokřídlých. Detaily na těle archaboila byly skutečně úžasné – jak žilkování na křídlech, tak i jejich jemná anatomie byla poprvé tak dobře zachovaná, že bylo možné rekonstruovat zvuky staré 165 000 století. Uplatnila se přitom také bristolská zvuková a fotografická databáze 59 žijících druhů kobylek (se kterou byl stridulační aparát archaboila porovnáván). Michael Engel z Univerzity v Kansasu pak spolu s čínskými vědci stanovil i nový taxon, již vícekrát zmiňovaný druh A. musicus. Jde o další významný úspěch vědy o pravěkém životě – paleontologie nám nyní odkrývá nikoliv již pouhý vzhled a barvu druhohorních organismů, ale dokonce i zvuky obyvatel těchto dávno zašlých světů.
Prameny:
PNAS
Guardien
Newscientist
Discovery
Wikipedia