Běžný vědec současnosti pracuje jako námezní dělník státu, či soukromých firem. V momentě, kdy žádá o finanční podporu na svou činnost, musí se zavázat k počtu hodin, které v rámci toho kterého vědeckého projektu odpracuje a slíbit pozitivní, odbornou veřejností vysoce ceněné a v čase před ukončením projektu dostatečně zviditelněné výsledky. V rámci některých projektů se musí dokonce zavázat, že výsledky prováděného výzkumu přinesou v reálném čase odpovídající zisk. Požadavek takového závazku plyne z mylné představy, že se dá tvořivá mentální činnost plánovat. Nedá. Plánovat se dají mechanické úkony sloužící jako podklad pro tuto činnost, nikoli však činnost sama. Jenže finančního přispěvatele nezajímá ona abstraktní mentální činnost, ale jen a pouze její snadno měřitelné výstupy. Proto se za dobrou a hospodárně provozovanou vědu považuje taková, která tyto výstupy poskytuje a nejlepšími vědci se tak stávají nejlepší plánovači těchto výstupů.
Kupecké hodnocení vědy beroucí v potaz pouze vztah náklady – měřitelný výstup však prostor pro opravdovou vědu chápanou jako originální tvůrčí činnost vedoucí k nalézání pravdy podstatně zužuje. Společnost, která hradí náklady vědeckého bádání a zároveň konzumuje její materializované plody, se nechala přesvědčit tržními ideology, že vědu, která nenese rychle konzumovatelné výsledky, k ničemu nepotřebuje. A protože vnímání jakékoli potřeby v případě konkrétního člověka je silně závislé na sociálním kontextu – tedy na tom jak své potřeby vnímají ostatní lidé, nebylo takové přesvědčování s využíváním technik reklamního vymývání mozků vůbec těžké. Dnes je tedy běžné považovat vědce, kteří za sebou nezanechají materializovatelný výkon, za parazity a příživníky. Nezávisle na tom s jakou vervou bádají a jak originálních mentálních výkonů jsou schopni. Nematerializovatelné myšlenky nesloužící k podpoře tržní ideologie nejsou žádané a tedy ani finančně ohodnocené. Společnost, se nechala přesvědčit, že věci jsou hodnotnější než myšlenky. Reklamní agent vnucující nám předmět, o jehož existenci natož pak funkci jsme ještě nedávno neměli nejmenší ponětí, a tudíž jsme ho prostě nemohli potřebovat, je pro nás mnohem přijatelnějším úkazem, než badatel bez měřitelných výsledků. Z nějakého důvodu máme pocit, že na toho prvního doplácíme méně, než na toho druhého. Přičemž kritické zhodnocení poměrů zisků a ztrát by nás mnohdy muselo jasně dovézt k přesně opačnému výsledku.
Věci jsou současnou společností považovány za hodnotnější než myšlenky zejména proto, že většina věcí je nám servírována v uživatelsky přátelském balení. Ovládání většiny předmětů, jimiž jsme obklopeni, nevyžaduje žádnou speciální schopnost a dovednost. Žít mezi věcmi a s věcmi je prvoplánově snadné. Uživatelská hodnota opravdu cenných (protože originálních) myšlenek je mnohem hůře uchopitelná. Navíc mnoho hodnotných myšlenkových konceptů prostě nelze zabalit tak, aby byly snadno konzumovatelné všemi. Uživatelská hodnota věcí má proto mnohem demokratičtější základ, než uživatelská hodnota myšlenek. Ale hlavně, myšlení vyžaduje trénink. Tvrdý a soustavný. Ve společnosti, kde většinu činností vykonávají věci, je myšlení tím nejnamáhavějším procesem, kterého se jedinec může (vlastně musí) přímo účastnit. Je to jediná činnost, kterou nelze plně přenechat věcem (strojům) – jelikož je to právě ta jediná činnost, která nás od věcí a zvířat odlišuje. A v tom je právě ona největší (i když obecně málo chápaná) hodnota myšlení.
Většina převratných objevů, jejichž plody dnes konzumujeme v podobě fungujících věcí, nevznikla jako plánovaný výsledek námezně provozovaného výzkumu. K objevům často docházelo v rámci činností provozovaných z prosté touhy po poznání. Šlo o produkty spontánního myšlení při hledání pravdy. V mnoha případech šlo navíc o produkty vedlejší. Současná věda si luxus hledání pravdy nemůže dovolit. Ne, že by nedocházela k pravdivým závěrům, ale dnes je právě sporadické nalézání pravdy oním vedlejším produktem, který vzniká v procesu produkce měřitelných výkonů. Takto provozovaná věda je ovšem částečným invalidou, neboť je odříznuta od myšlenek, které v současném systému nelze uplatnit jako uznatelné výstupy. Jenže, co když se právě v tomto opuštěném prostoru skrývá řešení nějakého současného velice palčivého problému? Navíc takto invalidizovaná věda musí na hledání a prezentaci pravdy často rezignovat proto, aby bylo vůbec možné (ne) dosažené výsledky bádání ekonomizovat. Publikace prezentující jen tu růžovější část pravdy, nebo vyslovenou lež je mnohdy právě oním jediným výstupem, který umožní získání dalšího grantu či vytoužený postup na žebříčku vědeckých hodností. V ideálním světě by proti prezentaci poloviční pravdy či nepravdy jako vědeckého výsledku měla zafungovat vědcova motivace a morálka. Bohužel, je-li motivací zisk (nikoli hledání pravdy) a morálka je pouhý neživotný myšlenkový konstrukt bez obecně uznávané hodnoty, tak tyto pojistky nefungují. Další pojistkou by samozřejmě mělo být, že nesoulad mezi výsledky a skutečností objeví jiný vědec. Bohužel, pokud si nadkritické množství vědců zvolí za cíl produkci měřitelných výsledků a nikoli hledání pravdy, nebudou schopni lež odhalit a pokud ji odhalí, budou často ochotni se na ni spolupodílet. Věda provozovaná jako námezní práce tak často není schopna nalézat pravdivé (a tedy funkční) odpovědi na otázky, které si na dobrovolně omezeném prostoru dovolí klást a stává se tak karikaturou sebe sama.
Hodnotu vědy proto nelze nadále spatřovat pouze ve schopnosti produkovat materializovatelné a měřitelné výstupy, vedoucí k vytváření nových věcí a posléze k finančnímu zisku. Její hodnotu a zásadní úkol je podle mě třeba spatřovat také v kultivaci a obohacování procesu myšlení. Plnění tohoto úkolu je sice obtížně měřitelné, ale pokud je skutečně plněn, nemůže to mít na lidskou společnost (potažmo na kvalitu lidského života) jiný, než pozitivní vliv! Skutečně hodnotná věda se však dá provozovat pouze v morálně vyzrálém a otevřeném prostředí, kde je základní mírou hodnoty výstupu jeho pravdivost. Takové prostředí se však na základě tržních vztahů v materialistické společnosti buduje jen velmi obtížně.
Poznámka redakce:
Pro zájemce o informace kolik se v České republice věnuje ze státního rozpočtu na vědu a jak si stojíme ve srovnání se světem, připojujeme ke stažení publikaci „Analýza stavu výzkumu“.
Kromě jiného se v ní lze dočíst jak nás hodnotí World Economic Forum Souhrnným indexem konkurenceschopnosti. struktura ekonomiky.
Graficky a v barvách je je vyvedeno nakolik jsou v klíčových odvětvích ekonomiky realizovány znalostně náročnější aktivity. Ale i to kolik vědců u nás pracuje ve vládním sektoru, na školách a v podnikatelském sektoru. A také kolik a jakých cen bylo vědcům v loňském roce uděleno.