Apocephalus borealis
je malá severoamerická moucha, u nás zatím neznámá. Naštěstí, protože je to parazit napadající čmeláky, vosy, a jak nedávno tak trochu díky náhodě zjistil John Hafernik, profesor biologie na Státní univerzitě v San Franciscu, i včely. A to je pro americké včelaře na jedné straně velice špatná správa, na straně druhé ale nabízí možné i pravděpodobné vysvětlení tajemného syndromu zhroucení včelstev (anglicky Colony Collapse Disorder – CCD). Tato pohroma, která zejména v letech 2006 a 2007 postihla severoamerická včelstva, nejvíce řádila mezi těmi, které jejich chovatelé převezli na přezimování na Floridu. Někteří včelaři nahlásili až 90% ztráty. I když se na vrub syndromu CCD připsaly i velké úhyny v několika evropských zemích, nedosahovaly tak katastrofálních rozměrů. Není ale ani jasné, jestli měly stejnou příčinu. Ta totiž není jednoznačně určena také proto, že zřejmě nejde o jeden problém, ale kombinaci několika postihů. I to ale podporuje hypotézu, že „lví“ podíl na záhadném hromadném úhynu včelstev v USA můžeme připsat na vrub nenápadné, asi dvoumilimetrové mušce A. borealis z čeledě hrbilkovití (Phoridae) rodu květilek (Apocephalus). Muší samičky totiž nejenom využijí tělo včely jako živý inkubátor pro svá vajíčka a zdroj potravy pro své larvy, ale zároveň nešťastnou usilovnou opylovačku mohou „obdařit“ i nějakou nákazou, kterou přinese do úlu jako danajský dar. Již první analýzy totiž potvrdily, že květilka může přenášet spory houby, přesněji mikrosporidie hmyzomorky Nosema ceranae, která podobně jako její, mezi včelaři známější příbuzná hmyzomorka včelí (Nosema apis) způsobuje závažné střevní onemocnění – nosemózu. V úlech, v nichž bylo více jedinců napadeno parazitickou muškou, se potvrdil i statisticky vyšší výskyt virového onemocnění, které má za následek deformaci křídel.
Když roztržitost pomůže šťastné náhodě
Výsledky výzkumu parazitizmu americké květilky na včelách přineslo první letošní vydání časopisu PLoS ONE. Desetičlennému autorskému týmu kalifornských biologů ze dvou universit v San Franciscu a Přírodopisného muzea v Los Angeles šéfuje zmíněný John Hafernik. Ten za objev prý vděčí své roztržitosti a kudlankám, jež se mu vylíhly v laboratoři a pro které v okolí univerzity hledal vhodnou hmyzí potravu. Mezi „pamlsky“ přinesl i několik skomírajících včel, sesbíraných z chodníku. Naštěstí je pan profesor zapomněl vyndat z nádobky. Když ji pak po několika dnech otevřel, čekalo ho šokující překvapení – kolem mrtvých včelích tělíček bylo množství muších kukel.
Životní cyklus parazitické mouchy
Z kukel se v průběhu přibližně měsíce (za 22 až 36 dní) vylíhnou dospělé květilky, z nichž statisticky asi polovina jsou samičky. Ty po oplodnění vyhledají včelí dělnici sbírající pyl a nektar, přistanou na horní části jejího zadečku, kladélkem proniknou mezi články do těla a nakladou vajíčka. Včela si ještě několik dní plní své povinnosti, ale když ji začnou zevnitř stravovat larvy, úl nadobro opustí. Podle vědců tak pravděpodobně učiní pod rouškou noci, protože přes den na sledovaných úlech s napadenými jedinci nepozorovali žádnou zmatenou dělnici. Vyvíjející se muší larvy totiž svou hostitelku nejen obírají o síly, ale i o schopnost orientace. Není vyloučeno, že v tomto stádiu postiženou včelu její vlastní sestry samy vyženou, intuitivně tak chráníce svojí komunitu před netypicky se chovajícími členkami, jež s velkou pravděpodobností trpí nějakou nemocí. Vědci zjistili, že parazitem dezorientované včely se při chůzi potácí v bludném kruhu a ve tmě je velmi láká světlo. Proto hodlají ve výzkumu pokračovat pomocí světelných lapačů nastražených v noci, aby zjistili, jestli se do nich chytí mouchou ovládané včelí zombie. Nakolik parazit manipuluje svojí obětí, ovlivňuje její cirkadiální rytmus, na to přesněji odpoví až další pozorování. Ale již nyní je zřejmé, že ztráta orientace a dobrovolné, nebo vynucené opuštění úlu jsou projevy, jež naznačují možnou spojitost se syndromem zhroucení včelstev, které záhadně přicházejí o velkou část dělnic.
Další osud napadené včely je neúprosný. Pár dnů poté co zcela ochromená a bezmocná uhyne, se larvy květilky Apocephalus borealis prokoušou v místě zúženého spoje mezi hlavou a hrudí ven a mimo mrtvého těla se zakuklí. Cyklus se uzavírá. Vědci spočítali, že jedna napadená včela se promění na nedobrovolný inkubátor v průměru pro třináct nových parazitických vetřelců, v jednom případě jich napočítali až 25.
Spory hmyzomorky Nosema ceranae i virus způsobujícího deformaci křídel byly prokázány jak u dospělců (imag) květilky A. borealis, tak i u larev. V oblasti, kde se zkombinuje několik faktorů i díky vyšší koncentraci chovaných včelstev nabízejících dostatek obětí pro nakažené parazitující mušky, je katastrofa na spadnutí.
Na tomto břehu Velké louže
I když květilka A. borealis u nás nežije, tento problém znají naši včelaři v trochu jiné verzi. Americkou mušku zastupují roztoči, které kromě onemocnění, jež sami vyvolávají tím, že sají včelám hemolymfu, mohou přenášet i virové nákazy, například zmíněný syndrom deformace křídel. Na povrchu těla zdejších včel parazituje roztoč kleštík zhoubný (Varroa destructor), způsobující varroázu, a uvnitř tracheálního systému se usídluje roztočík včelí (Acarapis woodi), podle něhož se jmenuje i nemoc – akarinóza. Proti těmto parazitům byly vyvinuty účinné přípravky a při dostatečné péči lze včelstva ochránit. Jenže jak ubrání severoameričtí včelaři zcela zdravou včelu, která na cestě za potravou padne za oběť parazitické mušce?
Zdroj: Scientific American, PLoS ONE