Když Jocelyn Bell Burnell a Antony Hewish 28. listopadu 1967 pozorovali první známý pulsar, nesmírně zmagnetizovanou a zběsile rotující neutronovou hvězdu, blikající na nás svazkem elektromagnetického záření, v tomto případě jednou za 1,33 sekundy, vážně zvažovali možnost, že zachytili komunikaci mimozemské civilizace a že by měli v zájmu lidstva inkriminovaná data zničit a na všechno zapomenout. Zachycený signál ostatně pokřtili LGM-1 (Little Green Men, čili Malí zelení mužíčci). Po objevu dalších pulsarů ustoupila představa blikajících mimozemšťanů do pozadí, ale i tak jsou pulsary naprosto šílené a dost si pohrávají s naší představivostí. Obvykle mají průměr mezi 10 a 20 km, ale zároveň hmotnost kolem 2 Sluncí a extrémní magnetické pole v řádech milionů až miliard Tesla.
Některé pulsary jsou tak neuvěřitelně přesné, že se v pohodě vyrovnají atomovým hodinám. Astronomové je rádi využívají k různým měřením a lze je dokonce použít k satelitní navigaci. Když se na počátku 70tých let vydaly na cestu kosmické sondy Pioneer 10 a Pioneer 11, měly na palubě slavné zlaté destičky s návodem pro hladové alieny, jak snadno nalézt naši sebevědomou civilizaci. Poloha Sluneční soustavy je na nich vyjádřená vzhledem k centru Mléčné dráhy a 14 vybraný pulsarům, které je možné určit podle jejich periody. Pulsary jsou prostě takové hvězdné majáky, které prosvětlují vesmír do ohromných vzdáleností. Není divu, že když Fernandovi Camilovi z Columbia University jím objevený pulsar PSR J1841-0500 po roce pozorování bez varování nadlouho zhasnul, nejdřív tomu vůbec nechtěl věřit.
Bylo to k vzteku. Po celý rok byl pulsar PSR J1841-0500 velmi spolehlivý a na Camila blikal jednou za 1,9 sekundy. Camilo se ale spolu s dalšími kolegy zatvrdil a nehodlal se jen tak vzdát. Dotyčné místo oblohy pozoroval jednou za měsíc po dobu 5 minut, na australské CSIRO Parkes Observatory a také na americké National Radio Astronomy Observatory v Green Bank. Trpělivost se nakonec vyplatila a v srpnu letošního roku, po velmi dlouhých 580 dnech, tajuplný pulsar opět naskočil. Teď bliká, jako by se vůbec nic nestalo. Astrofyzici na to jen v úžasu zírají a ptají se sami sebe – co to ksakru je?
Ne že by se jinak pulsary nevypínaly. Už od 70tých let známe pravidelné pulsary, které si občas udělají krátkou pauzu, od několika sekund do několika minut. Po přelomu tisíciletí víme o zbrusu nové třídě pulsarů, přezdívaných RRAT (Rotating RAdio Transients), které dovedou mlčet minuty až několik hodin. Pozoruhodnému Camilovu pulsaru se ale ze všech známých pulsarů velmi vzdáleně blíží jenom jeden jediný, PSR B1931+24. Tenhle pulsar běží vždy zhruba týden jako běžný pulsar a pak se odmlčí na 1 měsíc. Už s ním si astrofyzici příliš nevědí rady. Camilův pulsar PSR J1841-0500 je ale zatím naprostou záhadou. Pozorovali Camilo a spol. nějaký astrofyzikální jev, nesouvisející přímo s mechanismem pulsaru? Anebo je tento pulsar něco jako RRAT či PSR B1931+24, ale se zcela nehoráznou délkou přestávky? Na to asi přijdeme až za několik let, pokud se rok a půl trvající ticho bude v dohledné době opakovat.
Camilo a spol. naznačují, že by zvláštní chování dotyčného pulsaru mohlo souviset s jeho stářím, ale asi komplikovaným způsobem. Oba pulsary s extrémními přestávkami (PSR J1841-0500 a PSR B1931+24) jsou řekněme ve středních letech několika set tisíc let, zatímco RRAT pulsary s mnohem kratšími pauzami jsou asi dost staré. Pulsary ale podle našich představ během stárnutí svoji energii ztrácejí, takže v případě pulsarů s extrémními přestávkami prý jde o něco jako nečekaný infarkt dlouho před důchodem. Tak či onak, Camilo asi bude dál pulsar PSR J1841-0500 velmi zvědavě sledovat.
Prameny: NewScientist 20.12. 2011, arXiv: 1111.5870, Wikipedia (Pulsar, Rotating radio transient).