Lesňáček byl prohlášen ohroženým druhem v roce 1967 poté, co počet těchto pěvců klesl za méně než deset let na polovinu. Osudným se tomuto ptáčkovi Severní Ameriky stala jeho závislost na stromech přezdívaných „banksovky“, pod nimiž rád hnízdí. Je to borovice, ale jiná, než ta naše. Správně botanicky se jmenuje borovice Banksova (Pinus banksiana), ve svazečcích má dvě velmi krátké jehlice. Ještě typičtější jsou pro ní ale vícečlánkové letorosty. Ty vznikají proto, že v jednom vegetačním období vytvoří rostlinka dva přesleny a výsledkem jsou pak nepravidelné křivolaté větve. Pro mnohé oblasti USA a Kanady je dřevinou pionýrskou a plní funkci asi jako u nás bříza. Banksovy borovice nerostou rády do výšky a jen vyjímečně dosahují dvaceti metrů. Jejich porost připomíná spíše keře. Největší jejich rafinovaností jsou šišky. Zůstávají pevně připoutané k větvičkám na stromě, kde s klíčivými semeny vydží celou řadu let. To na co čekají je požár. Teprve pak se šišky otevřou a uvolní semena, ta dají vznik nové mladé řídké vegetaci, která nějakou dobu bude šíření požárů přirozeně odolná.
Je to poněkud zvláštní, ale Banksovy borovice ke své zdárné reprodukci oheň potřebují. Ještě v šedesátých létech se ochranářům dařilo na území Michiganu, Wisconsinu a jižního Ontaria požáry tlumit. Tyto snahy ale neprospívaly ani borovicovému porostu, ani hnízdícím lesňáčkům. Jejich stavy prudce letěly dolů a teprve až když se znovu přikročilo k řízenému vypalování porostů a invazivním druhům ptactva se vyhlásil nelítostný boj, stavy tohoto zpěváčka začaly nadějně stoupat. Původní síly se jejich populace zatím nedobrala a vyhráno ještě nemají. Ornitologové proto rozšířili svá pozorování ze stávajících letních oblastí jejich výskytu i na zimoviště v oblasti Bahamských ostrovů. Využili k tomu starší veřejně dostupná data ze satelitů. Zpočátku to nevypadalo moc nadějně. Problémem tropických ostrovů je, že bývají často zahaleny v mracích. Nicméně z třicet let trvajícího snímkování povrchu Země prováděného americkou NASA, se přece jen něco vydolovat podařilo. Ne, že by rozlišení kamer umístěných na oběžné dráze umožňovalo sledovat jednotlivé ptáky, nebo jejich hejna, to nechali ornitologové, tak jako dosud, na místních dobrovolnících. Snímky z oběžné dráhy využili k získání přehledu kdy a kterou část území postihl požár, jakou vegetací jsou jednotlivé části zalesněny a které oblasti využívají zemědělci.
Z neutajovaných dat se pracovníkům geologické služby dokonce podařilo určit, jak v kterých částech ostrova je porost hustý. Stačilo k tomu sledovat kdy na daném pozemku (třeba po požáru) začalo něco růst, jaké to byly rostliny a jaké výšky jejich porost dosahuje. Satelitní údaje pak spolu s pozemním počítáním ptáků v daných oblastech daly obraz prostředí vyhovujícího těmto ohroženým tvorečkům. Vyšlo najevo, že lesňáčci své zvyky nemění, a že i v tropických lesích se zabydlují jen tam, kde je porost nízký a řídký. Stromy a přerostlé keřovité porosty jim nesedí. Dálkový geologicko-ornitologický průzkum tak poskytl dva zajímavé poznatky. Tím prvním je zjištění, že netřeba zavádět na Bahamách řízené vypalování porostů, jako se nyní děje v USA a Kanadě. Adekvátní náhradou rudého kohouta je zemědělské využití krajiny. Kozy se svým apetitem k výhonkům dokážou držet ostrovní dřeviny „na uzdě“ a v optimálně prořídlém stavu. Svými až kaskadérskými výkony šplhat do větvoví jsou ornitologům, snažícím se dostat lesňáčka takříkajíc hrobníkovi z lopaty, těmi nejlepšími spojenci. Možná ještě důležitějším poznatkem tohoto výzkumu je poznání, že i dost „zaprášené“ veřejně dostupné satelitní snímky lze využít k „trojrozměrnému sledování stavu porostů“. Z časové řady plošných zobrazení holé a vegetací porostlé krajiny lze vhodným přístupem vyčíst i charakter vegetace a věrnější obraz stavu přírody. Údaje, které mohou posloužit jak ochranářům, tak zemědělcům i lesníkům.
Pramen: NASA, Goddard Space Flight Center