Z naprosto nepředstavitelných dálek ranného vesmíru k nám svítí podivuhodné kvasary (z angličtiny quasar = QUASi-stellAR radio sources), hodně extrémní objekty, které jsme nejprve považovali za úchylné rádiové hvězdy a teď je máme za supermasivní černé díry, do jejichž chřtánu plyne záplava hmoty rotující v přízračném disku, zářícím intenzivněji, než desítky běžných galaxií. První z nich jsme našli pomocí radioteleskopů na konci 50. let - jako zdroje rádiového záření, k nimž chyběly objekty ve viditelném světle.
V současnosti víme o zhruba 200 tisících kvasarech, přičemž pro všechny je charakteristický velký červený posuv spektra elektromagnetického záření, což vypovídá o jejich extrémní vzdálenosti a stáří. Nejbližší z nich jsou od nás přes 780 miliónů světelných let daleko. Pokud by průměrný kvasar byl ve vzdálenosti 33 světelných let od nás, zářil by na obloze stejně silně jako Slunce. Světlo z nich k nám letí tak dlouho, že většina kvasarů už dnes nejspíš neexistuje a můžeme je tudíž považovat za nepřehlédnutelné ozvěny z ranného vesmíru. Jejich pozorování je pochopitelně nesmírně komplikované a astronomové při něm obvykle vynakládají veškerý svůj důvtip a prohnanost.
Stejně musel postupovat i José Muñoz z University of Valencia, který společně s dalšími kolegy k pozorování akrečního disku, čili disku hmoty pohlcované obrovitou černou dírou kvasaru HE 1104-1805, využil takzvané gravitační mikročočkování. V tomto případě byla gravitační čočka - neboli ohyb světla z pozorovaného vzdáleného objektu ve výrazném gravitačním poli jiného vesmírného objektu, který šťastnou souhrou náhod leží mezi cílem pozorování a námi - vytvořená jednotlivými hvězdami galaxie, ležícími v dráze světla z dotyčného kvasaru.
Badatelé používali tyto mikrogravitační čočky jako sofistikované analytické nástroje, které jim v souhře s mocnou orbitální optikou Hubbleova vesmírného dalekohledu pomohly vydestilovat informaci o velikosti akrečního disku kvasaru a také o jeho teplotě. Muñoz a spol. se holedbají, že jejich měření bylo až tak přesné, jako kdyby pozorovali jednotlivá zrnka prachu na povrchu Měsíce.
Až doposud jsme o kvasarech věděli v podstatě jenom to, že jejich divoce oslňující disky nejsou nijak závratně velké – odborníci odhadují jejich průměr na několik světelných dní. Vzhledem k jejich vzdálenosti a povaze našich dalekohledů by se zdálo, že je naprosto nemožné disky kvasarů přímo pozorovat a vidět něco jiného než jediný, oslnivě jasný bod. Jak ale astronomové dobře vědí, gravitační čočky, původně předpovězené Einsteinovou obecnou teorií relativity, jsou nevypočitatelné a dovedou dělat zázraky.
Díky detailnímu sledování několika gravitačních mikročoček, vytvořených hvězdami z galaxie mezi kvasarem HE 1104-1805 a námi, se Muñozovi a spol. podařilo analyzovat změny barev záření disku kvasaru a z nich pak rekonstruovat jeho barevný profil, který zase vypovídá o jeho teplotě. Zároveň se jim podařilo odhadnout průměr tohoto kvasaru, který by měl činit 4 až 11 světelných dní a také využít světla kvasaru a gravitačního mikročočkování ke studiu mezihvězdného prachu a plynu v galaxii, jejíž hvězdy posloužily jako gravitační mikročočky.
Prameny: Hubble News 4.11. 2011, Wikipedia (Quasar; Gravitational lens)