Bůh svým prstem napsal na kamennou desku desatero přikázání a dal ji Mojžíšovi pro Izraelce. Jedno z těch přikázání je NEZABIJEŠ. Katolíci a luteráni jej mají na pátém místě a Židé pravoslavní a reformátoři na šestém.  Neznamená to, že by snižovali význam příkazu, to vzniklo tím že pravoslavní mají oproti katolíkům rozdělené první přikázání na dvě a aby jich zůstalo deset, tak deváté s desátým sloučili.
Ať už se jedná o páté nebo šesté přikázání, nakonec i pro ateisty je důležité vzájemně se nepozabíjet a tak nejspíš jsme se nad významem takové samozřejmostí ani nepozastavili. Ale co když se dostaneme do situace v níž musíte někomu vzít život abychom jiné zachránili? Je potom konání v duchu tak formulované moudrosti racionální?  A mohl(a) byste zabít? Právě toto morální dilema si vzal na mušku tým výzkumníků z Michigan State University. Výsledky studie publikovali v odborném časopisu Emotion.

Psychologové udělali test s nic netušícími dobrovolníky. Ověsili je senzory na sledování fzyiologických parametrů signalizujících míru citového vzrušení a pak je ve 3-D simulaci uvedli do děje v němž mohli do chodu věcí příštích zasáhnout. Jednalo se o volbu trasy utrženého vagonu ženoucího se vstříc neštěstí. Uhlím naložený vůz bez brzd směřuje do míst, kde se po kolejích prochází pět turistů. Jsou v nezávidění hodném místě, po stranách strž a není kam uskočit. Za této situace měli účastníci testu možnost přehodit výhybku aby souprava změnila trasu. Mělo to háček, i na té druhé trati byl ve stejně prekérní situaci turista. Ale jen jeden. Protože dobrovolníci viděli „za horizont“ měli na své rozhodnutí co uděljí, relativně dost času.

 

 

 

A výsledky? Ze 147 účastníků jich 133 joystickem odklonilo nákladní vagon k usmrcení jednoho turisty. Čtrnáct jich zabilo pět turistů, přičemž 11 z nich proto, že s ovládací pákou neudělali nic a tři osoby nejprve výhybku přehodili, ale po chvíli uvažování ji vrátili zpět na směr k pěti nešťastníkům.
To, že 90 procent účastníků výhybku přehodilo znamená, že lidé jsou ochotni porušovat morální pravidla, pokud se volba dotýká minimalizace ztrát. (Kdo by to byl řekl)
Psychologové nemají moc nástrojů k tomu, aby se nám koukali do mozku a znali podstatu našich rozhodnutí a tak jim nezbývá, než svá pozorování jen „okecávat“.  Podle vedoucího projektu Carlose Davida Navarrete, je v lidech zakořeněna averze k činům, které někoho poškodí. Racionální uvažování ale je schopno toto nastavení „přehlasovat“. U někoho stav úzkosti může být tak silný, že navodí stav, kdy člověk není schopen posoudit co je větší zlo.
Ti, kdož nenašli odvahu nějakým způsobem ovlivnit běh událostí a páčkou ani nepohnuli, byli podle snímaných dat mnohem více citově vzrušeni. Tento přístup ponechání věcí svému osudu, není pro psychology neznámým pojmem. I historie zná takové případy a jen málokterý válečný film se obejde bez zaranžované scény vojáka, který ač může na svou obranu použít zbraň, neučiní tak. Často se s podobným jevem setkávají i hasiči. Účastníků požárů, kteří nejsou schopni vysvětlit, proč pro něčí záchranu neudělali ani to málo, co by je samotné nijak neohrozilo, je hodně. Otázkou je, zda změna morálního apelu z „nezabiješ“ na „nebudeš vraždit“ (jak prý by měl správnější výklad Bible znít), by na našem jednání něco změnila.

Pramen: Michigan State University

Článek doplňujeme o video doporučené v diskusi. Zde je i s českým překladem: https://www.videacesky.cz/ostatni-zabavna-videa/moralni-stranka-vrazdy