Jak asi každý ví z osobní zkušenosti, vztah lidského mozku k okolnímu světu není právě jednoduchý. Jako by ale nestačilo každodenně řešit pocity kolem vědomí a jeho reálné moci v mozku, někteří lidé mají ještě to štěstí, že jim příroda nadělila synestezii. Pro člověka bez synestezie to není asi úplně představitelné, ale synestétům bezděčně splývají některé smysly nebo jejich části, když původní vjem jednoho smyslu automaticky vyvolá vjem jiného smyslu. Synestezie jsou velmi rozmanité, asi nejběžnější je spojení symbolů jako jsou písmena či čísla s barvami (anglicky Grapheme–color synesthesia). Takoví synestetici vnímají písmena, číslice nebo například noty s určitou barvou či scénou. Ještě mnohem fantasknější jsou personifikace po sobě jdoucích výrazů typu měsíce v roce anebo číslice (anglicky Ordinal linguistic personification). Jistý synestetik například vnímá únor jako introvertní ženu, písmeno F je podle něj prohnaný týpek, květen zase poněkud zženštilý a písmeno M užvaněná stařena. Odborníci rozlišují přes 60 různých typů synestezie.
Donedávna nebylo moc jasné, kolik synestetiků mezi námi vlastně je, odhady se lišily o několik řádů. Teď se zdá, že jistou formou synestezie je vybavený jeden člověk ze 23 a nejběžnější formu – spojení symbolů s barvami má v určité míře jeden z 90. U někoho se synestezie projevuje jen po přechodnou dobu. Zdá se, že synestetiků je víc mezi dětmi a také jsou šestkrát častější mezi ženami, a nápadně početní jsou mezi umělci a schizofreniky. Když někdo shodou okolností není synestetik a má dost odvahy, nemusí si ještě zoufat. Podobné zážitky poskytují některé halucinogeny, jako například meskalin, ale je to za cenu několika hodin nepříjemné až zdrcující nevolnosti. Věda se synestezii intenzivně věnovala na přelomu 19. a 20. století. S příchodem světových válek pak zájem o splývání smyslů výrazně opadl, aby se dočkal renesance až zcela nedávno. Teď je horkým tématem výzkumníků mozku, kteří synestetiky nadšeně testují moderními technologiemi zobrazování mozkové činnosti. Leccos se o ní už ví, přesto zatím není úplně jasné, jak synestezie vlastně funguje.
Devin Terhune z University of Oxford se s kolegy zaměřil na nejběžnější synestezii se splýváním symbolů s barvami a pro svůj výzkum získal pomoc šesti synestetiků. Ti byli ochotni podstoupit transkraniální magnetickou stimulaci mozku v oblasti primární zrakové kůry, kde se zpracovávají zrakové podněty, až do vyvolání jiskřivých mžitků před očima, čili fosfény. Badatelé zjistili, že synestetikům stačí k přivolání fosfénů oproti normálním lidem jen třetinové podráždění neuronů. Synestetici byli natolik nakloněni vědě, že se smířili i s transkraniální stimulací mozku (anglicky Transcranial direct-current stimulation), při níž jim pomocí elektrod do mozku pouštěli slabý elektrický proud a tím buď zeslabovali anebo zesilovali vzrušivost neuronů v primární zrakové kůře. Poměrně překvapivě se ukázalo, že synestetický zážitek sílí s poklesem vzrušivosti dotyčných neuronů, optimistický Terhune to ale přesto nepovažoval za prohru. Podle něj jsou přehnaně vzrušené neurony zdrojem šumu a ten kazí požitek z vnímání.
Terhune a spol. vnímají hyperaktivní neurony jako klíč k vývoji synestezie během dospívání mozku synestetiků. Právě silněji vzrušivé neurony podle nich vedou k propojování oblastí mozku, které běžní smrtelníci příliš propojené nemají. Jak se zdá, výzkum synestesie poskytuje zajímavou šanci pochopit mechanismus dalších zrakových anomálií, jako jsou například rozličné halucinace či poruchy vnímání po mozkové mrtvici. Není vyloučeno, že bychom někdy v budoucnosti mohli podobné zážitky manipulovat a v případě nutnosti omezovat či úplně vypnout.
Synestetik vnímá levý obrázek, jako běžný člověk obrázek vpravo . (Kredit: Edhubbard, Wikimedia Commons)
Video: Test který odhalí jeden z typů synestezie. Pokud při animaci uslyšíte zvuky, jste synestetik.
Prameny:
NewScientist 17. 11. 2011, Current Biology online 17.11. 2011, Wikipedia (Synesthesia).