Britský The Independent dnes na svém webu straší infekcemi rezistentními na antibiotika, které se šíří Evropou a panika se pak skrz světovou síť přelévá dál. Britové mají samozřejmě pravdu, mikrobi jsou šikovní a v zásadě pro ně není problém si vytvořit rezistenci takřka na cokoliv a pak si ji mezi sebou šířit efektivněji, než sprosté vtipy. Při bližším pohledu je ale můžeme mnohdy chytit za slovo, třeba hned v první větě, kde experti varují před „nemyslitelným scénářem neléčitelných infekcí“.
Zádrhel je v tom, že neléčitelné jsou dejme tomu prakticky všechny virové infekce rýmou počínaje a my při jejich zvládání obvykle spoléháme na šťastnou hvězdu, imunitní systém a horký čaj. To, že v případě bakteriálních infekcí máme k dispozici antibiotika, je z velké části důsledkem mimořádného štěstí, které má podle všeho jenom dočasný charakter. Je trošku škoda, že v Independentu, kromě klasického bububu ohledně přemrštěného užívání antibiotik s apokalyptickou příchutí, nekomentují i další možnosti, které máme v boji s prohnanými bakteriemi. Přitom je to docela slušný arzenál, obklopený zajímavým výzkumem.
Pomineme-li roztodivné bakteriofágy nebo netradiční zdroje antibiotik, tak můžeme například využít služeb dravých bakterií. Takovým predátorem bakteriálního světa je i Micavibrio aeruginosavorus, deltaproteobakterie z příbuzenstva jiných podivuhodných bakteriálních dravců – bdelovibrií. Mikavibria objevili zhruba před 30 lety v odpadní vodě, ale až donedávna jsme se toho o nich moc nedozvěděli. Nezvládají totiž život na Petriho miskách a to pro klasické mikrobiology bývá nepřekonatelnou překážkou. Naštěstí už nějaký čas funguje moderní molekulární mikrobiologie a ta se teď postarala o spoustu nových informací. Martin Wu z University of Virginia´s College of Arts & Sciences a jeho kolegové nedávno v online časopise BMC Genomics uveřejnili analýzu genomu a transkriptomu mikavibrií. S mocnými technologiemi čtení genomu a RNA-Seq analýzou transkriptomu se zaměřili na životní styl bakteriálních predátorů a na porozumění jejich evoluci.
Hu a spol. zjistili, že si mikavibria nedovedou vyrobit či nasbírat některé potřebné aminokyseliny a to vcelku rozumně vysvětluje jejich naprostou závislost na živé kořisti. Je to pro ně podle všeho otázka života a smrti. Vytipovali také celou řadu genů, jejichž produkty jsou nezbytné pro život bakteriálního dravce a všimli si, že mikavibria při lovení horečnatě využívají značně odlišné geny, než po připojení ke kořisti, kdy se krmí a množí.
Mikavibria jsou zákeřní lovci, kteří se živí výhradně vysáváním buněk některých typů bakterií. Když zastihnou svoji kořist, tak se přichytí na její buněčné stěně a nekompromisně ji zbaví buněčných vnitřností. Mikavibria loví mimo jiné patogenní burkholderie, klebsiely, salmonely, shigely, vibria a také gamaproteobakterie Pseudomonas aeruginosa, proklatě rezistentní mrchy způsobující řadu ošklivých infekcí. Teď mají na svědomí i reputaci řady komentátorů a překladatelů, kteří se nechali nachytat překlepem Pseudomonas aeruginosavorus a rozšířili ho celým internetem. Pseudomonády se obalují velmi odolným biofilmem, díky němuž jsou jen málo zranitelné antibiotiky. Pro krutá mikavibria to ale není žádný problém.
Celá slavná antibiotiková rezistence je patogenním bakteriím ve střetnutí s mikavibrii nanic. Ne, že by bakteriální kořist seděla s rukama v klíně. Pravděpodobně se snaží na riziko predátorů nějak rozumně reagovat. Predátoři ale nejsou bezduché molekuly antibiotik, které jen pasivně plynou prostředím. Pokud chce predátor v divokém světě uspět, musí být vždycky alespoň o krok napřed. Neměli bychom tudíž pochybovat, že mikavibria odvracejí evoluční protitahy své kořisti a dělají tak vlastně velký kus práce s patogenními bakteriemi za nás. S použitím dravých bakterií v medicíně jsou samozřejmě spojeny různé obtíže, zatím to ale vypadá, že by se v blízké budoucnosti mohly stát zajímavou alternativou k antibiotikům a fágům.
Prameny: University of Virginia News Release 31.
10. 2011, BMC Genomics 12: 453, The Independent 18.11. 2011, Wikipedia (Micavibrio aeruginosavorus).