Slivovice
Jste-li lékař a nepracujete právě na patologii, může se stát, že vám vděční pacienti budou nosit drobné dárky. Nejčastěji slivovici. Tento domácí výrobek funguje jako neoficiální směnná jednotka. Tou se mohly stát svého času klidně i háčkované dečky, kdyby se je podařilo vyrábět tekuté a příjemně se po nich motala hlava. Takto jejich místo zaujala nenápadně vyhlížející aromatická lihovina, populární i přes nezanedbatelné riziko oslepnutí, oněmění či pravidelně se dostavující nevolnost. Řada z nás si často přála, aby byla bývala strávila předchozí noc ve společnosti nevtíravě sympatických háčkovaných deček, protože procento nežádoucích účinků spojovaných s těmito je zpravidla zanedbatelné a dementní vzhled lze jejich prostřednictvím navodit s podobným efektem. Moje zásoby slivovice by mi jistě záviděl leckterý lihovar. V případě požáru by náš byt hořel jasně modrým plamenem a švestkové výpary by navždy rozptýlily pověsti o smrdutých Pardubicích. Ono se to má totiž tak: kolegové říkali, abych pacientskou slivovici nepil. Prý nevím, co v tom je, že oslepnu a podobné věci. Jenže vylijte slivovici... Ale kam s ní? Prý ji mám lít do ostřikovačů místo rozmrazovače. Párkrát nastříkáte a máte v autě jak po flámu a policejní hlídce nevysvětlíte, ze které strany jste se snažil rozmrazit přední sklo.
Jednou jsem se potápěl v zimě (jestli vám to můžu rozmluvit, tak raději dočkejte jako husa klasu léta) a pořídil jsem si zánět statoakustického nervu. Chodíte pak jako opilý námořník na vratkém škuneru za tropické bouře. Dobelhal jsem se na ORL, kde mi řekli, že mám oteklý bubínek a ať se tam stavím odpoledne pro antibiotika. Jenže za chvíli jsem už nemohl rovně ani sedět, tak mi kamarád ušař poradil po telefonu, abych si do ucha nalil nějakou lihovinu. Bubínek prý účinkem alkoholu oplaskne a mně se udělá líp. Obřadně jsem si po ránu aplikoval slivovici do ucha a zbytek mi stekl někam za krk. Kolega neřekl kolik; a na zdraví se šetřit nemá.
Můj stav vzbuzoval kupodivu hodně sympatií mezi pacienty. Kymácející se lékař, ze kterého po ránu pronikavě voní slivovice, určitě neunikne pozornosti. „Šak jsem to zrovna tuhle říkala doma dědovi – štamprlku po ránu a budeš zdravej jak Říp a nemusíš platit ten poplatek!“ „Ale já jsem nic nepil. Já jsem si to ráno nalil do ucha...“ „Ááá, tak on je doktor šprýmař! Prý do ucha! To jste se nestrefil? Mně se klepou ruce, ale většinou se trefím!“
Pokud zatoužíte po podobné samoléčbě, pak do sebe lijte raději vodku. Slyšel jsem také o Švédkách, které si namáčejí do lihu tampony a snaží se navodit si opilost z opačné strany. Moje kamarádky Švédky tuto legendu vždy vášnivě popírají a většina společných alkoholických dýchánků se odbyla nudně staromódním způsobem.
Při jednom lyžařském výletu jsme slivovicové aroma využili jako detektor polohy. Kolega, který rozbil placatici slivovice hned po výstupu z auta, se jí tak důkladně impregnoval, že byl celou dobu velmi dobře cítit. I přes hustou mlhu jsme ho našli vždy lépe než s GPS. Následně jsme se všichni navoněli slivovicí zevnitř a zůstali na hotelovém pokoji, protože tam hledání probíhalo bez zbytečných ztrát.
Slivovicí vydezinfikuješ ránu, potřeš štípanec od komára, napravíš trávení, spravíš náladu. Lze ji pít před obědem jako aperitiv, po obědě jako digestiv a v krajním případě i místo oběda. Pije se na zahřátí, proti infekcím i na kuráž. Slivovicí se stvrzují důležité smlouvy i životní rozhodnutí. V našem rodě, kromě známých léčebných účinků, je slivovice využívána též jako nápoj rituální. Když jsem se narodil, vypálil můj dědeček demižon slivovice, kterou jsem dostal ke svatbě. Totéž udělal můj otec pro mého syna a mě něco podobného jednou nejspíš čeká taky. Pak dorazím za kamarádem Standou Švecem na Moravu. Možná že stačí říct jen oblíbené heslo všech IT zaměstnanců – vypálíme? A Standa už bude vědět. Tu jeho si ale do ucha rozhodně lít nebudu!
Chvála zadečku
Redaktoři bulvárních deníků občas chtějí v anketách vědět, jakou část ženského těla zkoumají muži svými pohledy jako první. Pokud jsou ankety neanonymní, pak se na prvních místech umísťují oči, nohy či jiné spíše neutrální oblasti ženského těla. U anonymních anket vedou jednoznačně ňadra a zadečky – nebo v obraceném pořadí zadečky a ňadra. Na základě tohoto rozdělujeme muže na horňáky a dolňáky.
Kromě anket došlo i na zajímavá měření, kdy bylo mužům na diskotéce připevněno laserové zařízení sledující pohyby očních bulbů a vědci zkoumali, kam dopadají paprsky na dívky vstupující do nočních podniků. Jen netuším, jak mohl zadeček skórovat i v této disciplíně, protože většina dívek podle mých předpokladů vchází na diskotéku čelem či případně hrudí. Na druhou stranu chápu, že oči se v podobném měření nemohou ucházet o významnější místo, a to zejména kvůli nebezpečí poranění sítnice laserem.
Být dolňákem je fascinace vývojově starší. Primáti se pohybovali v tlupách a lezli po čtyřech a nepotkávali se zpravidla čelem, takže erotickou vizitkou většiny samic byla a jsou jejich pozadí (viz třeba paviáni). U samců primátů jsou dominantními znaky například šediny (včetně již spolu s nátělníky z módy vyšlé šedé srsti na hřbetu).
Prsa začala muže zajímat až poměrně nedávno – považujeme-li za nedávno tisíce let. A hned se kolem nich děje spousta povyku. Prsa se zmenšují, zvětšuji, tvarují, existují různé push-upky a fígle jak v této oblasti uspět. Za normu se považuje mírné švindlování. To zadeček je konstantní veličina ženské krásy. Na ten se dá vždy spolehnout. Ještě se mi nestalo, abych potkal dívku, která by měla po sundání džínů o několik čísel menší pozadí, než se původně jevilo. Pozadí jen tak neočuráš. Zadečky se velmi složitě operují a podle mých kolegů z chirurgie bychom si měli vážit dobrých „pozaďářů“ víc než mozkových chirurgů. Prdelku lze zvětšovat různými implantáty do velikosti zadku či, v případě požadavku, až na velikost prdele. Ale to je asi tak všechno. Liposukce sice trochu pomáhají, ale příroda se v této oblasti velmi špatně obelhává.
V některých kulturách je velké pozadí dokonce znamením krásy. Můj přítel doktor Caballero z Harvardu na jednom semináři naříkal, že jeho hispánské pacientky nechtějí hubnout, protože pro hispánské muže je velké pozadí u žen známkou sexappealu. Pro Afričany je hubnutí zpravidla příznakem choroby a velké pozadí bývalo zárukou, že žena má dostatečné tukové zásoby a přežije období nedostatku a postará se o potomstvo. Ohromné tukové zásoby afrických žen v oblasti hýždí se nazývají steatopygie a tento termín je oblíbenou kvízovou otázkou, pokud se rozhodnete studovat medicínu.
Některé ženy tuší, jakou devizu představuje jejich pozadí, a patřičně o ně pečují. Dřívější kletba „Mor na ty vaše rody“ se transformovala do neméně hrozivé „Ať dostaneš celulitidu, ty krávo!“. Celulitida je kosmetický termín povýšený téměř na chorobu (a správně by se mělo tuším říkat celulita, protože nejde o zánět, tedy „itidu“). Sám také vím, jak citlivě reagovalo ženské čtenářstvo na mé dva verše týkající se tohoto choulostivého tématu. Posuďte sami:
„Dnes autor o čemkoliv psáti může,
mimo pomerančové kůže.“
A nebo:
„Chtěl bych poznat Adélku,
co bez strií má prdélku.“
Zažil jsem dvě pacientky, které byly v této oblasti postižené úrazem – dalo by se říci „zhýžděné“. Jedna si v náměsíčném stavu sedla na skleněnou polici a sklo jí uřízlo jednu půlku, kterou se nám ale podařilo najít a kolegům na chirurgii přišít. Další pacientka dopadla hůře. Lékař jí poradil, aby si dělala sedací koupele z dubové kůry kvůli hemoroidům. Nešťastnice se v noci probudila s bolestmi a sedací dubovou koupel si připravila do porcelánového umyvadla. To se s ní podle očekávání utrhlo a vytvořilo z pozadí puzzle pro hodně pokročilé. Naposledy jsem toto téma probíral před několika dny s jednou známou. Ta si při pádu na schodech zlomila kostrč. Hned mi psala, co se s tím dá dělat a jestli nemám jako lékař nějaká odborná doporučení. Kromě slov útěchy jsem měl na několik dalších týdnů pouze lakonickou průpovídku: „Trp a srůstej.“
Ani moje preventivní rada jí neudělala velkou radost. Z hlediska příštího úrazu by bylo vhodnější, kdyby padala do měkkého čili... aby si v rámci novoročního předsevzetí nechala narůst v příštím roce větší zadnici. Něco mi říká, že podobných přání letos na Nový rok příliš nebude.
MUDr. Michal Konštacký, Ph.D., MBA (*1971 v Hradci Králové)
je český lékař a fejetonista publikující na internetu převážně pod pseudonymem Vaud.
Část dětství strávil v severní Africe, studoval medicínu na Karlově Univerzitě a na Aarhus University, management na City University of Seattle a fotografii v Londýně. Stážoval v nemocnicích ve Vídni, Newcastlu, Siene, Brescii či Aarhusu. Pracoval řadu let na gastroenterologickém a později na kardiologickém oddělení jedné fakultní nemocnice, na pohotovosti, v soukromé praxi či jako lékařský poradce.
Ve výčtu jeho povolaní nechybí ani hasič v Římě, redaktor, scout modelingové agentury, turistický průvodce či bodyguard. V posledních několika letech žije ve Španělsku a Švýcarsku, přednáší po světě o medicíně a pracuje ve farmaceutickém výzkumu jako lékařský ředitel jedné firmy sídlící v Curychu.
Ačkoliv autor pochází z česko-francouzské rodiny a velkou část života prožil v zahraničí, jsou jeho fejetony založeny na hrátkách s češtinou a je v nich patrná jeho láska k rodné zemi a jejím obyvatelům. S laskavým humorem glosuje medicínská i společenská témata, přičemž sám sebe prezentuje v autobiograficky laděných povídkách jako antihrdinu. Dosud publikoval více než 100 povídek a fejetonů a řada jeho humoristických textů koluje po internetu, byly čteny například v Ranní Show na Evropě 2 či v televizi. V letech 2007-2011 byl porotcem Škvoreckého literární ceny. V současné době připravuje druhou knihu fejetonů ze života v cizině.