De mortuis nil nisi bene, čili, o mrtvých jen dobře. V posledních dnech a hodinách se tohle rčení příliš nectí, jak si asi každý všiml z nadšeně medializovaných záběrů podle všeho barbarsky popraveného Kaddáfího. Bizarní libyjský diktátor sice nepochybně byl křížencem klauna a vražedného despoty, je ale na pováženou, zda bychom měli naše bradaté spojence volající Alláhu Akbar nechat veřejně zlynčovat zajaté protivníky a pak tím plnit večerní zprávy. Teď je prý Kaddáfího mrtvola vystavená v mrazáku obchodního centra v Misurátě a Libyjci na ni stojí frontu. I přesto jsme ale podle evolučního psychologa Stevena Pinkera nejméně násilní v celé naší krvavé historii.
Steven Pinker z Harvardu, podle časopisu Time jeden ze 100 nejvlivnějších myslitelů roku 2004, je experimentální psycholog, kognitivní vědec, lingvista a také popularizátor psychologie, který si jako nadšený ateista rozumí s Richardem Dawkinsem. Až donedávna psal především o lidské řeči a jejím vztahu k přírodnímu výběru, česky například Jazykový instinkt (2010), teď však přesedlal na ještě ožehavější téma historie mezilidského násilí. V říjnu 2011 mu vychází již teď ostře sledovaná knížka The Better Angels of Our Nature: Why Violence Has Declined, která už svým názvem, přes všechna moderní zvěrstva lidstva, věří lepší tvář naší přirozenosti. O lidském násilí teď se teď Stevenem Pinkerem bavil Ferris Jabr z NewScientist.
Steven Pinker se dle vlastních slov začal intenzivně zajímat o historii lidského násilí, když si všiml, že se v britských městech 14 století vraždilo až stokrát častěji, než je tomu dnes. Pinker byl ohromen, protože tak jako asi mnoho současníků trpěl sklony vnímat středověk jako romantický svět spokojených rolníků a zamilovaných rytířů, v mnoha ohledech hezčí než šedivá přítomnost školních zabijaček a teroristických útoků. Také se dočetl, že procento obyvatel pobitých ve válkách 19. a 20. století i v těch nejvíce postižených zemích bledne ve srovnání s procentem padlých a smrtelně zraněných v bitkách lovecko-sběračských etnik a ranných zemědělců.
Soudní archeologie dávných nálezů mluví jasnou řečí. Máme k dispozici spoustu koster s rozštípnutou lebkou nebo šípy uvízlými v kostech a také hojné nálezy opevnění či vypálených sídel. Písemné záznamy prozrazují mnoho zajímavých informací o válkách, vraždách, nejrůznějším násilí, policejních akcích, i více či méně nechutných popravách. Z toho všeho lze snadno vypozorovat, že míra násilí mezi lidmi postupně klesá. V Evropě je čím dál tím méně vražd, v USA závratně klesá počet vražd v rodinném kruhu, počet znásilnění i frekvence lynče.
Pinker ale nenabízí jednoduché vysvětlení, spíše jde o příznivou souhru mnoha faktorů. Svoji roli jistě hraje stabilní vláda, která funguje jako rozhodce všemožných pří a pochopitelně policie s monopolem na legální použití síly v době míru. Jak je velmi přesvědčivě vidět v dnešním Somálsku a podobných místech se zhroucenou vládou, skutečná anarchie je sice velice romantická, ale jinak spolehlivě vražedná záležitost. Pomáhá i obchod mezi lidmi, který přes všechny své problémy mnohdy udržuje mezilidské vztahy pod bodem varu. Síla obchodu není samozřejmě všemocná, jak ukazuje například bolestná historie roku 1914, ale i tak mají fanatičtí odpůrci globalizace o čem přemýšlet.
Intelektuálně založený Pinker vidí hybatele poklesu násilí samozřejmě i v rozvoji gramotnosti, žurnalismu, dějepisectví, vědy a také feminizace společnosti, i když je to samozřejmě vždycky o úhlu pohledu. Zároveň nepochybuje o násilném charakteru lidské povahy, v našem mozku jsou koneckonců stále aktivní prastaré savčí obvody a určitě i starší věci, které nám velí jisté situace řešit prostým násilím a moc se přitom neohlížejí na takzvanou svobodnou vůli. Pozorovaný posun k méně intenzivnímu násilí se prý nejspíš nedá připsat působení přírodního výběru, který sice nikdy nespí, ale Pinker ho nepovažuje za dostatečně rychlý a důrazný. Naopak klíčový by podle něj mohl být rozmach rozumu, který dokládají například data z historie IQ testů. Dnešní průměrně chytré děcko by před sto lety bylo mezi vrstevníky géniem.
Když ale žijeme v tak nenásilné době, proč si to skoro nikdo nemyslí? Zdá se, že jsme každodenně uváděni v omyl nesmírně průraznými médii, která díky technologickým vymoženostem do našich domovů přinášejí informace o neštěstí celého světa. Naše psychika je zřejmě nastavená tak, aby věnovala velkou pozornost negativním zprávám, protože to vždycky bylo otázkou života a smrti. Potíž je v tom, že až donedávna jsme se neměli šanci dozvědět se kupříkladu o dění na jiných kontinentech a mnohdy ani v sousední vesnici. Dneska můžeme a zavaluje nás to virtuální zkázou, která se nás prakticky nikdy netýká. Zároveň jsme očividně posedlí násilnými činy a zdá se, že nás úplně obklopují. Kdyby ale média pravidelně uveřejňovala počet nenásilných úmrtí či banálních zranění a jejich poměr k tragickým událostem, svět by hned vypadal mnohem růžověji.
Jak spasit nenásilnou a zároveň hysterickou civilizaci? Pinkerův recept zahrnuje optimismus, přívětivost modernímu světu a alespoň minimální důvěru institucím jako je vláda či soudy. Asi každý z nás někdy bývá zhnusený z právníků, policistů či ministrů, ale podle Pinkera jsou alternativy jenom horší nebo naprosto děsivé. Také bychom měli být alespoň občas vděční proklínanému kapitalismu s volným trhem a to i přes jejich zjevné problémy. Zdá se, že přeci jenom snižují míru násilí ve světě. Nakonec, mohli bychom se přece pobíjet na potkání a kupodivu to neděláme.
Prameny:
NewScientist 21.10. 2011, Nature 478: 309-311, Wikipedia (Steven Pinker).