Na otázku, kolik máme smyslů, není tak jednoduché odpovědět. Základní pětici lze totiž rozšiřovat. Záleží na tom, jak přísné kriterium si zvolíme pro posuzování receptorů, kterými různé vjemy z okolí našeho těla i jeho samotného registrujeme. Teplotu vnímáme pomocí termoreceptorů v kůži. Gravitační pole pomocí mechanoreceptorů ve vestibulárním systému uvnitř vnitřního ucha. Čas dokonce registrujeme dvojím způsobem. V rámci krátkodobých úseků (sekundy, minuty, hodiny), máme zařízení v mozku, jde ale o informace dosti nepřesné. Kromě toho vnímáme i delší časový úsek (zhruba jednoho dne), ten registrujeme smyslem v hypothalamu a sítnici oka. Jejich činnost si uvědomujeme jako tzv. cirkadiánní biorytmy. Všechny tyto vyjmenované smysly my lidé máme. Mnozí z evolučně hodně starých obratlovců jsou na tom, co do počtu smyslů, lépe než my. Třeba žraloci. Nečiní jim problém vnímat i velmi slabá elektrická pole. Ze současné fauny patří tito predátoři k nejstarším skupinám živočichů. Pozůstatky paryb byly nalezeny i ve vrstvách ordoviku. Byli tu před 420 až 450 miliony let, tedy dlouho před tím, než se objevili první suchozemští obratlovci a dokonce dříve, než souš kolonizovaly rostliny.
Žraloci ale nejsou jediným druhem vnímajícím elektrická pole. Umí to i veslonosi. Ti jsou dnes nejstarším přežívajícím živočišným druhem v Severní Americe. Řadíme je do stejné škatulky s jesetery, ale jejich fosílie dokládají, že tu byli dávno před dinosaury. Smyslem „navíc“ se tedy vyznačují i od sebe velmi vzdálené druhy z rodiny obratlovců. Logicky z toho plyne otázka, zda se tento starobylý orientační orgán vyvinul jen jednou, anebo příroda na stejné téma laškovala dvakrát. V tom prvním případě by to totiž znamenalo, že i náš předek touto schopností vládnul.
V právě zveřejněné studii, která vyšla v časopisu Nature Communications a která je jakýmsi vyvrcholením čtvrt století trvajícího bádání kolektivu vědců z Cornell University vyplývá, že naprostá většina obratlovců, asi 30 000 druhů suchozemských živočichů a zhruba stejný počet vodních tvorů pochází ze společného předka, který orgán k electrorecepci měl velmi dobře vyvinutý. Tímto společným předkem byla mořská dravá ryba s dobrým zrakem, čelistmi plnými zubů a boční podélnou čárou se systémem receptorů reagujících na pohyb vody. Zhruba takovou, jakou dnes má většina ryb. Žila asi před půl miliardou let a naprostá většina z přibližně 65 000 druhů žijících obratlovců jsou jejími potomky.
Podle evolučního biologa Willyho Bemise, profesora Cornellovy university a Melindy Modrellové, neurovědkyně z University of Cambridge, došlo někdy před stovkami milionů let k velkému zlomu ve vývoji obratlovců. Jedna z vývojových větví se vydala směrem k paprskoploutvým (Actinopterygii). Říká se jim tak proto, že mají ploutve vyztužené kostěnými paprsky. Řadíme k nim prehistorické chrupavčité i moderní kostnaté ryby. Jde o velkou a úspěšnou skupinu, která dnes představuje více než polovinu žijících obratlovců. Její vznik se odhaduje na dobu před asi 400 milióny let. Na přelomu devonu a karbonu paprskoploutví byli vedoucí skupinou obratlovců. K druhé větvi - nozdratí nebo svaloploutví (Sarcopterygii) řadíme ryby lalokoploutvé i dvojdyšné a po novu jsme sem před několika lety začali řadit i všechny dnes žijící čtyřnožce a člověka.
Dosud se nevělo, zda elektroreceptory, kterých bývá až okolo 70 000 a jimiž se někteří zástupci obou hlavních táborů mohou chlubit, si žraloci a veslonosi vyvinuli nezávisle a nebo k nim přišli jako slépí k houslím díky předkovi. Jasno do věci vnesl až vodní dráček, neboli mexický axolotl. Ten představuje jakousi evoluční spojku mezi suchozemskými živočichy a rybami zvanými veslonosi. Zkoumání buněčných elektrosenzorů ukázalo, že se základy těchto orgánů se u různých druhů vyvíjejí ze stejných buněk embryonální tkáně, stejným způsobem a ve stejnou dobu při tvorbě kůže. To je samo o sobě pádným argumentem pro domněnku, že vývojově jde o jeden a tentýž aparát. Dalším potvrzením správnosti úvahy, že se jedná o dědictví po předcích je vzorování, jaké vytváří otvůrky senzorů na povrchu zkoumaných těl. Na obrazci je patrný postupný přechod z oblasti „nosu“ do oblasti, jež u ryb pokračuje takzvanou postranní čárou, což je označení pro orgán, který je pro ryby jakýmsi sonarem informujícím o jejich poloze a o pohybu okolní tekutiny. Na základě všech těchto poznatků je legitimní se domnívat, že společný předek obratlovců v konkurenčním boji uspěl také právě díky svému dobře vyvinutému „šestému“ smyslu. A že my lidé, jsme ho někde cestou evoluce prošustrovali. Zřejmě proto, že vzduch je dielektrikum a elektroreceptory na souši by neměly velký význam. Jakoby ale Velký dizajnér tušil, jak slzavým údolím nás hodlá vláčet, a tak nám zajistil adekvátní náhradu. Přivodil nám smysl pro humor.
Psephurus gladius:
Americké veslonosy v bazénku nafilmoval Jaroslav ze Slatiňan: