Žlutí hyperobři (yellow hypergiant) jsou výjimečně vzácnou odrůdou gigantických hvězd. V Mléčné dráze je 200-400 miliard hvězd, ale žlutých hyperobrů v ní známe jenom několik. Jedním z nich je například ohromující Rho Cassiopeiae ze souhvězdí Kasiopeji, hyperobr vzdálený 11 650 světelných let a přesto viditelný pouhým okem, protože je 550 tisíckrát jasnější než Slunce. Právě teď je vidět na mrazivě jasné podzimní obloze osvícené městem, poblíž pravé krajní hvězdy klasického W (Beta Cassiopeiae, neboli Caph).
Jsou to oslnivá a neklidná monstra, která vyvrhují spoustu hvězdného materiálu v opakovaných erupcích. Jejich hvězdná atmosféra je nápadně rozlehlá a zasahuje daleko do okolního prostoru. Odborníci se domnívají, že na rozdíl od hvězd, jako je naše Slunce, mají žlutí hyperobři blíže k povrchu zářivou zónu, kde se energie přenáší opakovaným vyzařováním fotonů a nikoliv konvektivní zónu, v níž se energie přenáší prouděním vzestupných a sestupných proudů. Také je prý možné, že žlutí hyperobři mají ve svém jádru extrémně stlačenou hmotu v podobě degenerovaného plynu. Vzhledem k brutálně rychlé spotřebě jaderného paliva není pochyb, že tyto giganty pozorujeme v závěrečné fázi jejich hvězdné existence. Neúprosně se blíží k osudovému finále, kterým bude omračující exploze supernovy, nebo snad dokonce hypernovy.
Tým, který vedl Eric Lagadec z European Southern Observatory, teď objevil nového žlutého hyperobra v objektu, věčně hladovými astronomy velmi přiléhavě přezdívanému Volské oko (Fried Egg Nebula). Vesmírné Volské oko, vzdálené od nás zhruba 13 000 světelných let, je jako hvězda známé od přelomu 70-tých a 80-tých let, v prostoru souhvězdí Štíra (Scorpius) a honosí se nevábným formálním označením IRAS 17163-3907. V době objevu ji považovali za mnohem menší a čtyřikrát vzdálenější, než ve skutečnosti je.
|
|
| Eric Lagadec. Kredit: E. Lagadec. | VLT. Teleskop Melipal druhý zprava. Kredit: ESO, Wikimedia Commons. |
Lagadec a jeho kolegové studovali IRAS 17163-3907 s infračervenou kamerou VISIR, která je nainstalovaná na teleskopu Melipal (UT3), v soustavě Very Large Telescope, provozované Evropskou jižní observatoří. Tato pozorování zřetelně odhalila dvě do sebe vnořené obálky takřka kulovitého tvaru, z vyvrženého hvězdného materiálu bohatého na kyslík, které z našeho pohledu vytvářejí dojem důvěrně známého volského oka. Uprostřed jeho vesmírného žloutku sedí žlutý hyperobr o průměru tisíckrát větším než Slunce. Kdyby ho někdo přemístil do středu Sluneční soustavy, jeho povrch by se dotýkal oběžné dráhy Jupiteru. Mlhovina Volské oko by se u nás rozprostírala daleko za oběžnou dráhu Neptunu, její poloměr totiž ve skutečnosti přesahuje 10 000 AU (čili vzdálenosti Země-Slunce).
Je pozoruhodné, že žlutý hyperobr Volského oka, 500 tisíckrát jasnější než Slunce, až do teď unikal naší pozornosti. Jak je vidět, i obrovité hvězdy mohou žít relativně skrytým životem. Nově odhaleným gigantem cloumají hvězdné křeče, podle všeho během posledních pár set let vyvrhnul materiál o váze čtyř Sluncí. Vše nasvědčuje tomu, že se blíží konec a že právě tahle hvězda bude jednou z příštích supernov Mléčné dráhy. Obyvatele Země prakticky jistě neohrozí, ale rozhodně jim poskytne úchvatné kosmické představení. V jejím okolí pak určitě po šťouchanci rázovou vlnou exploze supernovy začnou vznikat nové hvězdné systémy a koloběh života hvězd se rozběhne nanovo.
Prameny:
University of Manchester News 28.9. 2011, Wired News 28.9. 2011, Wikipedia (IRAS 17163-3907, Yellow hypergiant).