Dnešní, převelice ustaraný svět, který se bojí další z nekonečné řady globálních krizí, rozmarů počasí i prostě všeho nového, jakoby ani nebyl vhodným místem pro snění o objevech zítřka. Naštěstí se ale najdou popularizátoři, kteří se s tím nehodlají smířit a ve svých dílech si jen tak bezostyšně sní o budoucnosti. Jedním z nich je i Michio Kaku, americký fyzik a zdatný popularizátor takřka nepředstavitelných světů.
Bělovlasý potomek japonských přistěhovalců, pacifista mírně démonického vzezření, zaujme zákazníka solidnějších knihkupectví vizuálně nápadnou sérií černých knih s lákavými názvy, které jsou fantastickým počinem nakladatelství Argo a Dokořán. Na jaře loňského roku vyšla a letos na jaře byla dotištěna Fyzika nemožného, v originále ještě lákavěji „Physics of the Impossible: A Scientific Exploration Into the World of Phasers, Force Fields, Teleportation, and Time Travel“. Pro mnohé čtenáře OSLA je nejspíš tak trochu zbytečné ji doporučovat, ale vždycky se může najít někdo, kdo o ní ještě neslyšel. Ostatně, elegantní knížka s pozoruhodnou retro ilustrací na obálce, je stále nabízena jako horké zboží knižních pultů věnovaných vědě.
Kaku ve Fyzice nemožného předvádí svoji fascinaci vědou a také fantastikou, jako čirou esenci slovního spojení „science-fiction“, které je v Kakiho pojetí opravdu slušně „fiction“, když se zaobírá i budoucností vzdálenou snad miliony let a zároveň hodně „science“, protože autor je nefalšovaný vědec, kterému to čtenář věří. Považte, nezajímala by vás fyzika nemožného od člověka, který v rámci svého vlastního, bezpochyby šíleného středoškolského vědeckého projektu, v garáži postavil fungující betatron, urychlovač elektronů s energií 2,3 MeV?
Klíčovým konceptem celé knihy je relativní povaha nemožností. Kaku se odrazil od chronické neschopnosti lidí představit si svět zítřka a pohrává si s věcmi, které nám dnes připadají nepříliš možné, a to v kontrastu s představami na slovo vzatých odborníků před sto lety. Nemožnosti přitom rozdělil na tři kategorie – ve zkratce 1. Nemáme, ale mohli bychom mít v tomhle století, 2. Nemáme, ale mohli bychom snad mít za tisíce až milióny let a 3. Nemáme a nebudeme mít bez posunu zásadních hranic fyziky. Opravdový nářez je, že nemožností třetího řádu je překvapivě málo, vlastně jenom dvě – perpetuum mobile porušující první nebo druhý termodynamický zákon a předvídání budoucnosti, které je v rozporu s kauzalitou, zákonem příčiny a následku. Jinak nám, podle Kakua, i když je to k neuvěření, již současná fyzika v relativně dohledné době a s trochou štěstí slibuje silová pole, neviditelnost, paprskové zbraně a hvězdy smrti, teleportaci, telepatii, psychokinezi, schopné roboty, kontakt s mimozemskou civilizací (pokud je někde poblíž), mezihvězdné lety a využitelnou antihmotu.
V řádech tisíců až miliónů let bychom snad mohli cestovat nadsvětelnou rychlostí, putovat v čase a studovat paralelní vesmíry. Fyzika zatím v zásadě není proti. Kromě hot fyziky knihou prostupuje autorova láska k science-fiction a čtenáře prakticky v každé kapitole okouzlí citace ze Star Treku, Flashe Gordona nebo i Pána prstenů. Jak je vidět, lidstvo, i přes veškerou svojí sklíčenost, sní nadějným směrem.
Americký kanál Science nedávno na motivy této knihy vytvořil dokumentární seriál Sci Fi Science: Physics of the Impossible, který si Kaku sám uvádí a stejně jako v knize konfrontuje vědecko-fantastické sny s nejnovějším výzkumem. Seriál má ještě širší záběr než kniha a představuje například možnosti sestavení světelných mečů z hvězdných válek, získání superschopností, konstrukci holopaluby anebo kolonizaci Mléčné dráhy. Fyzika nemožného je špetkou optimismu pro každého, kdo si představí svého potomka za sto let spíše na palubě kosmické lodi, než ve frontě na důchod. Stačí otevřít si úplný začátek první kapitoly, kde startrekovský kapitán Kirk velí své slavné „SHIELDS UP!“
Prameny:
Kaku, M. (2008, česky 2010). Fyzika nemožného. Argo/Dokořán, 292 stran.