Kolektiv přírodovědců z Británie, Jihoafrické republiky, USA a Německa (Kew, Imperial College London a universit v Stellenbosch, Washingtonu a Bayreuthu)  se vypravil na africký jih, aby tam  studoval orchideje a jejich zvyklosti. Vědci se zaměřili na 52 druhů, z nichž většina (míněno měřítkem evoluce) se spolu rozešla teprve nedávno. Zjistili, že i hodně příbuzné druhy se ve svém rozmnožování orientují na  různé opylovače. Někdy je dopravců nedostatek a tak si ponechávají stejného služebníka lásky. Pak to ale řeší uzpůsobením květů, aby tyčinky lepily pyl na různá místa těla hmyzího návštěvníka. Vlastně ani nic jiného vědecká výprava zjistit nemohla. Pokud by totiž u rostlin docházelo k vzájemnému opylení, nešlo by hovořit o speciaci a ani o různých druzích.

Zvětšit obrázek

Pokud dvě příbuzné orchideje využívají ke svým zásnubám stejného hmyzího poslíčka, upraví své květy tak, aby pyl ulpíval na odlišných částech přepravce. (Kredit: Anton Pauw, Stellenbosch University. Link na článek )

Zajímavější poznatky poskytl společenský život rostlin, který probíhá pod zemí. Zatímco svůj sexuální život si orchideje úzkostlivě střeží a pylu svých blízkých příbuzných se brání jako čert kříži, v případě „žvance“ jde vzájemná nevraživost stranou. Na symbiotické houby na svých kořenech se dívají vlídně a proti vzájemným výpůjčkám neprotestují. Stejnou druhovou výbavu hub si úzce příbuzné druhy ponechávají dokonce i tehdy, když jsou přesazeny na jiné stanoviště s odlišným půdním charakterem. Toleranční patent ale není houbám vystaven natrvalo. Aby mezi orchidejemi nevznikaly zbytečné rozmíšky ani když spolu žijí, takříkajíc na jednom dvorečku, vymyslely si další fikané řešení - dbají na to, aby se jejich mykorhizy nepřekrývaly. Důvodem je zřejmě mírně odlišná orientace hub na různé substráty. Protože pokud každá z nich rozkládá něco trošku jiného, potom si ani rostliny potravně tolik nekonkurují.

Orchidejím k jejich úspěšnému tažení světem dopomohla schopnost přizpůsobovat se novým podmínkám. Rychlá speciace a existence tak velkého množství rozmanitých druhů je toho jen vedlejším produktem. Jak britští vědci již dříve zistili, rostliny ke své rychlé proměně nejsou odkázány jen na mutace. Takové proměny genů (primární struktury DNA) jsou pomalé a někdy to trvá stovky let, než se náhodnou mutací vhodná změna vyskytne. Rychlejšího přizpůsobování vnějšímu prostředí rostliny docilují epigenetickými ději. Zatímco mutace se týkají samotné struktury vlákna DNA (pořadí nukleotidů), epigenetické úpravy DNA spočívají v nabalování metylových skupin na vlákno. Je to jako když si na nohy a ruce natahujeme ponožky a rukavice, když je chladno. I takovým obalováním povrchu vlákna DNA lze také měnit funkce genů. Jde pak spíše o jakési jejich dolaďování na vyšší, nebo nižší výkon (expresi). I tyto úpravy jsou dědičné a předávají se na potomstvo, jen s tím rozdílem, že trvají jen po několik generací. Ale protože k takovému „zametylování genu“ se rostlina může odhodlat  opakovaně, docílí tím prakticky stejnoho efektu, jako kdyby šlo o mutaci. Ať už se orchideje  vypořádávají s rozmanitým prostředím a jeho změnami  kterýmkoliv z uvedených mechanismů, jde jim to rychle. S trochou nadsázky se dá říci, že za tajemstvím jejich úspěchu je bravurní rychlé  zvládní „odluky od lože i stolu“.

Fotoencyklopedie orchidejí (řazeno abecedně) https://www.orchidspecies.com/index.htm

Ukázka druhové rozmanitosti:

 Prameny:
Royal Botanic Gardens, Kew
Waterman, R.J., et al. (2011). The effects of above- and belowground mutualisms on orchid speciation and coexistence. Amer. Nat. 177, E54.
Molecular Biology and Evolution, 2010; DOI: 10.1093/molbev/msq150
Anton Pauw: https://academic.sun.ac.za/botzoo/pauw/index.htm#cv