Ve čtvrtek vydal ruský Federální servis pro hydrologický a environmentální monitoring zprávu, že ledová pokrývka v ruské části Severního ledového oceánu je o polovinu menší, než je její průměrná hodnota. Pokles se prý blíží rekordnímu minimu z roku 2007. Nejvíce je postižený jihozápad Karského moře (o 56 % méně ledu), Moře Laptěvů (o 40 %) a Čukotské moře (o 35 %). Těžko říci, jestli jde o špatnou zprávu, protože pro Rusko to znamená volné proplutí Severní mořskou cestou, jež patří mezi jeho strategické dopravní trasy. Informaci přebírají zahraniční média a servery i s větou: „...ledová souvislá vrstva pokrývá plochu 6,8 miliardy kilometrů čtverečních, což je mnohem méně, než je v ruských arktických vodách běžné.“ Zarazilo vás na této větě něco? Povrch celé zeměkoule má přes 510 milionů km2. Vygooglování věty „It said the ice sheet covered an area of 6.8 billion square kilometres and was much smaller than normal in Russia"s Arctic seas.” odhalí, jak se nesmysl, který se automaticky kopíruje bez toho, aby se někdo zamyslel, dokáže šířit jako některá z „nepohodlných pravd“ dvou největších odborníků na klimatologii, nositelů Nobelovy ceny, Al Gora a Rajendre Pachaurího.
O co je v Evropě léto váhavější, o to více někteří upínají svou naději na tající arktický polární led a zoufalé lední medvědy, tonoucí v moři bez ledových ker. V září lze očekávat alarmistické zprávy podbarvené radostí z vítězství nad zabedněnými popírači - arktického ledu bude opět méně, než je... než je co? Normální hodnota? Taková neexistuje. Měření se provádí až od roku 1979 a současný stav se porovnává s dvaadvacetiletým průměrem 1979 až 2000. Na začátku tohoto období převládala spíše obava z návratu doby ledové. Průměrná rozloha arktického ledu v červenci 1979 byla podle tehdejších měření 10,5 milionů km2. Letošní červencový průměr klesl na 7,9 milionů km2, čímž překonal i rok 2007 s 8,1 milionu km2. (Co se zimního maxima týče, letošní březnový průměr „poklesl“ o 1,8 mil. km2 z 16,4 mil. km2 v 1979 na letošních 14,6 mil km2). Je to vskutku alarmující pokles? Možná, ale jenom když budeme rok 1979 považovat za stav „normálnější“, než je ten současný.
Jak ale naznačuje studie skandinávského týmu, změny v rozloze arktického mořského ledu byly v ne tak dávné minulosti pravděpodobně mnohem větší, než jaké registrujeme dnes. Šéf projektu, Svend Funder z Centra pro geogenetiku Kodaňské university závěry výzkumu stručně shrnuje: „Naše studie prokazuje, že za posledních 10 000 let se v létě rozloha mořského ledu výrazně měnila. V době takzvaného holocenního klimatického optima (Holocene Climate Optimum), před asi 8000 až 5000 lety, kdy teploty byly o něco vyšší, než jsou ty dnešní (v oblasti Arktidy o 2 až 4 stupně), pokrývalo hladinu Severního ledového oceánu výrazně méně mořského ledu, možná méně než 50 % rozlohy z léta 2007, kdy bylo naměřeno rekordní minimum. Z našeho výzkumu také vyplývá, že když led roztaje v jedné oblasti, může ho přibýt v jiné. K tomuto závěru vedlo porovnání našich výsledků s průzkumem v severní Kanadě. Tam se rozloha mořského ledu zvýšila, zatímco v oblasti severního Grónska klesla. Pravděpodobně to souvisí se změnami v systému převládajících větrů. Tento faktor se v předpovědích hrozícího tání mořského ledu v Severním ledovém oceánu nezohledňuje.“
K těmto závěrům, zveřejněným ve včerejším vydání časopisu Science, se vědci dopracovali na základě analýz dřeva naplaveného v minulých tisíciletích na severní pobřeží Grónska. Je to oblast v současnosti celoročně uvězněná v ledu, který by měl podle předpokladů při případném dalším oteplování roztávat jako téměř poslední. Proto je zajímavé zjistit, jakým změnám podléhal v minulosti. Tým zorganizoval několik expedic na velmi nehostinný a neobývaný sever kanadského Ellesmerova ostrova a do Pearyho země (Peary Land), oblasti na severním pobřeží Grónska, která byla pojmenována na počest amerického polárníka Roberta E. Pearyho. Výzkumníci prozkoumali stovky kilometrů pobřežního pásu a pátrali po starém naplaveném dřevu, které sem před mnoha staletími až tisíciletími přidriftovalo zamrzlé do mořského ledu ze severního pobřeží Kanady, nebo ze Sibiře. Tento předpoklad vychází z faktu, že překonání této vzdálenosti pomocí proudů trvá několik let a dřevo by se tak dlouho na hladině neudrželo. Z toho ale zároveň vyplývá, že pomalu driftující led po mnoho let neroztál ani v létě. Z nalezeného dřeva vědci odebrali vzorky pro určení druhu stromu a stanovení doby jeho růstu pomocí radiouhlíkové metody. Na základě takto získaných dat a předpokladu, že nalezené zbytky jedlí pocházejí z okolí severokanadských řek a modřínů z oblasti sibiřské tajgy, se pak snažili zrekonstruovat, jak se v minulosti měnily mořské proudy a rozloha ledu. Překvapivé přitom je, že až 40 % nálezů pochází z kanadských jedlí a protože mořské proudy v Arktidě mají směr hodinových ručiček, jejich okružní cirkumpolární pouť k severním břehům Grónska trvala mnohem déle, než sibiřským modřínům. O to mohutnější, tání lépe vzdorující musel být led, který je přepravoval.
Severní a severovýchodní pobřeží největšího ostrova na zeměkouli poskytuje ještě jiný důkaz – zatímco současný trvalý ledový krunýř na hladině nedovoluje vlnám zaplavovat pobřeží a vytvářet typické plážové nánosy, přesto se zde takové na mnoha místech nacházejí. Datování nalezených organických zbytků – ulit mořských měkkýšů dokazuje, že před 8000 až 4000 lety dnes trvale zaledněné pobřeží alespoň v létě omývalo otevřené moře. Asi nešlo o 4 tisíce let dlouhé období, ale pravděpodobně o několik těžko rozlišitelných etap v tomto rozmezí, kdy led v létě roztával také tam, kde v současnosti neroztál ani v roce 2007. Hranice mnohaletého ledu byla v období holocenního klimatického optima o asi tisíc kilometrů severněji, než je nyní.
Skandinávský tým samozřejmě souvislost mezi teplotou a množstvím mořského ledu nezpochybňuje. Vědci ale upozorňují, že oteplení vede k změnám v lokálním atmosférickém proudění, o nichž se doposud příliš neuvažovalo. A jsou přesvědčeni, že i kdyby mořského ledu bylo o polovinu méně, než je v současnosti naměřené rekordní minimum 4,3 milionu km2 v září 2007, nepředstavuje to bod, z něhož není návratu k většímu zalednění, kdyby se opět ochladilo. A ještě jeden důsledek nelze opomenout – lední medvědi obývají severní polární oblasti již minimálně 130 000 let. A tedy se dokázali vypořádat s mnohem větším úbytkem mořského ledu, než teď považujeme pro ně za katastrofální. Kdyby toho byli schopni, kdoví, co by odpověděli na otázku, jestli jim v létě škodí více o stupeň vyšší teplota a méně mořského ledu, nebo uspávací šipky, vysílačky na krku a pronásledování na skútrech a vrtulníky. Do prachu nepovšimnutí zapadla zpráva právě z roku 2007 o tom, jak Inuité po prozkoumání dvou utonulých medvědů museli žel konstatovat, že příčinou byly utišující látky, které jim vědci při výzkumu střelili do těla. Zdá se, že tak zpopularizované a citované poplašné informace o utonulých a podvyživených zvířatech čeká revize. Jejich hlavní autor, americký biolog Charles Monnett, teď čelí nepříjemnému podezření, že ne zcela vědecky korektně interpretoval získaná data a jednoho ze dvou recenzentů si "koupil" a dalším byla jeho vlastní žena(pokračování zde). A právě jeho zprávy pomohly z těchto obrovských savců udělat ikonu boje proti lidmi způsobovaném oteplování. Iniciativně je využil Al Gore pro svou kampaň, na kterou v roce 2008 jenom z veřejných zdrojů získal 300 milionů dolarů. Monettův výkumný projekt, který samozřejmě není jediný svého druhu, získal grant ve výšce 50 milionům dolarů. Kolik uspávacích šipek, kolik letů, kolik paliva, kolik CO2 a škodlivějších zplodin... Přitom nikdo přesně neví, kolik ledních medvědů v Arktidě žije. Zdá se, že jejich počet spíše roste, a to navzdory přehnanému lidskému zájmu (zde).
Lední medvědi nejsou zdaleka těmi nejohroženějšími zvířaty na planetě, zato výzkum, zaměřený na to, jak neblahé je pro ně globální oteplování, bude asi tím nejdotovanějším. Je bezpochyby romantické zajet si na vzdálený ostrov ve Špicberkách, sledovat půlnoční slunce a těšit se na okamžik, kdy se podaří nějakého medvěda spatřit. Když pak ten ve svém mrazivém království někoho napadne, jak se to právě před několika dny stalo skupince studentů, nesvalujme to pak na globální oteplování. O život přišel britský student i medvěd. Kdo byl na vině? Jde přece o výlučně masožravou šelmu s vynikajícím čichem, která v čistém ostrém vzduchu zavětří potravu na téměř 2 kilometry. Moderní outdoorové vybavení umožňuje dopřát si „pořádnou dávku dobrodružství“ i méně zkušeným. A tak si medvědi musí na nás zvykat.
Video: Studenti na expedici v oblasti Nunavut na severovýchodě Kanady shodou okolností právě pro arktický mořský led katastrofickém létě 2007. Není to obraz vyhladovělých medvědů, kteří mimo ledových ker mají problém si něco ulovit. Průvodce si pochvaluje, jak se za posledních 15 let situace změnila k lepšímu…
Zdroj: Science, Københavns Universitet