Jak malé děti vnímají vlastnictví? Už letmá návštěva ve školce obvykle přistihne předškoláky, jak se do morku kostí dohadují, co komu vlastně patří a jejich pedagogové potvrzují, že to dělají den za dnem, s ubíjející pravidelností. Jakoby ani pořádně nechápali, co to znamená něco vlastnit. To je ale samozřejmě velmi naivní představa.
Ve skutečnosti je to ale právě naopak, alespoň podle vystoupení psychologa Oriho Friedmana z kanadské University of Waterloo na nedávném výročním setkání Association for Psychological Science. Friedman a jeho studentka Karen Neary totiž zjistili, že děti ve věku 4 a 5 let si cení vlastnictví obyčejných předmětů jako je třeba barevná pastelka, mnohem víc, než dospělí a velmi intenzivně to prožívají. Porušení takového práva obvykle vede k bolestnému křiku nebo zuřivé agresi. Samotný koncept vlastnických práv se podle Friedmana děti ani tak neučí od svých rodičů, ale mohly by si ho vytvářet z batolecích představ o právech na vlastní tělo a vlastní pohyby. Jak každý rodič ví, dítko lze jen velice obtížně přesvědčit, že by se mělo hýbat nějak jinak, než samo chce. Badatelé vidí roli rodičů spíše v učení schopnosti otupit nesmlouvané hrany vlastnictví, což otevírá možnosti půjčování věcí jiným dětem a další rafinované sociální dovednosti.
Friedman a spol. během svého výzkumu nejprve předváděli 40 vybraným předškolákům ve věku 4 a 5 let a také 44 dospělým obrázek s modelovou situaci. Byl na něm zobrazen kluk, označený jako uživatel, který měl u sebe pastelku a spolu s ním i holka, označená jako majitelka. Experimentátor vždy o dívce prohlásil, že bych chtěla pastelku zpět a pak se zeptal, kterému dítěti by testovaný dobrovolník přiřkl dotyčnou pastelku. Ve prospěch majitelky rozhodlo celých 75 procent předškoláků, ale zároveň pouze 20 procent dospělých.
V druhém experimentu, kterého se zúčastnilo 100 dětí od 3 do 7 let a 30 dospělých, měli dobrovolníci vyřešit stejnou modelovou situaci, ale s jedním klíčovým rozdílem. V tomto případě se všichni dozvěděli, že inkriminovaná pastelka je vlastnictvím školky, kam obě zobrazené děti chodí. Prakticky každý, bez ohledu na věk, v tomto případě došel k závěru, že by si kluk, tedy uživatel, měl pastelku ponechat tak dlouho, dokud ji v dané situaci bude potřebovat. Jak je vidět, předškoláci velmi zřetelně a intenzivně rozlišují mezi používáním věci, kterou někdo vlastní a věci, kterou nevlastní nikdo ze zúčastněných.
V posledním experimentu se z kreslených dětí stali dospělí a z pastelky mobilní telefon. Jeden z nich mobil používal a druhý ho vlastnil. Výsledek byl stejný, jako když šlo o pastelku. Naprostá většina předškoláků požadovala okamžité vrácení mobilu jeho majiteli a to i předtím, než by ho uživatel mohl použít. Je pravda, že malé děti projevily náznak ochoty za určitých okolností netrvat tak striktně na vrácení mobilního telefonu, dejme tomu v případě nouze, ale ve srovnání s dospělými byly méně svolné dělat ústupky.
Jste-li milovníky amatérského výzkumu a disponujete-li pokusnými objekty vhodného věku, můžete si zkusit závěry Friedmanova týmu ověřit. Je třeba jen ždibec odvahy k nakreslení modelových situací, což je pro výtvarné nedouky vcelku výzvou a pak také vhodná příležitost k experimentálnímu pohovoru. Osobně jsem Friedmanovy výsledky potvrdil na vzorku tří žen naší domácnosti, kdy pokusné subjekty č. 1 a 2. ve věku 36 a 6 let ponechaly pastelku chlapci a mobil pánovi a modelové situace by řešily domluvou dle okolností, zatímco modelový subjekt č. 3 ve věku 3,5 let by zcela jednoznačně odebral pastelku a mobil ve prospěch majitelek. Pouze v případě pastelky v majetku školky by subjekt č. 3 nechal chlapce kreslit dál a případný spor řešil domluvou.
Podle odborníků není příliš jasné, jak vlastně malé děti čtou a řeší zmíněné modelové situace a proto je poněkud problematické tyto výsledky interpretovat. Friedman a spol. každopádně tvrdí, že proces učení očividně nemá na formování raných představ o vlastnictví příliš velký vliv. Koncept vlastnických práv by tak mohl být produktem přirozeného způsobu uvažování v prvních letech života a tudíž vrozený. Nakonec, proč občas nepoškádlit levici?
Pramen: ScienceNews 18.6. 2011.