Na šaškárny malého tropického ptáčka pojmenovaného podle svého žlutého kolárku pipulka zlatokrká se jezdí dívat lidi z celého světa. Jde vlastně o taneční námluvy a samečci se předvádějí proto, že se to jejich družkám líbí. Čas námluv je pro samečky náročným cirkusovým turné. Během svých vystoupení musí prokázat, že mají srdce na pravém místě a že jim hravě zvládne místo běžných 600 úderů za minutu, více než dvojnásobek. Miniaturní telemetrické zařízení naměřilo samečkům v době námluv tep 1 300, což je hodnota, které dosahují jen kolibříci.
Od nápadníků se očekává, že se převedou také jako kulturisti. A protože by se málo vyvinuté svaly daly snadno zakamuflovat jen vhodně načepýřeným peřím, musejí před partnerkou skákat do co největší výšky. V předepsaném scénáři je i rychlý sled přeskoků z větvičky na větvičku. Vtip je v tom, že to musí být na co nejkratší vzdálenost. Špatný odhad končí potupným pádem a tak to není nic jiného, než test postřehu, doklad vynikajícího zraku a jeho spolupráce s mozkem.
Zlatým hřebem představení jsou salta na zad. Tento gymnastický prvek je pořádná „makačka na bendu“. Přijdou si při ní na své jak svaly, tak celá řada oblastí mozku, včetně centra pro rovnováhu. Tajtrdlíkování, za jehož směšností neváhají mnozí znalci přírody procestovat půl světa, je vlastně vysoce propracovaný sofistikovaný konkurz na uvolněná místa otců. Cesty evoluce matky přírody jsou nevyzpytatelné a jak vidno často i úsměvné. Většinou ale jen do doby, než si uvědomíme k čemu to slouží, pak už jen žasneme.
VIDEO: Znovu, ale rychleji! Velkolepý tanec námluv (UCLA Newsroom)
Možná nám malí ptáčci poodhalili, proč naprostá většina dívek miluje tanec. A možná také proč u samečků našeho druhu tomu tak není? Asi proto, že mužský mozek je přece jen lepší než slepičí a tak asi podvědomě vyhodnotí šance a nám méně obdařeným našeptává: „do toho nejdi, prohraješ!“ Ale možná tomu tak není a lidské samičky jsou inteligentní a sázejí více na intelekt, než na okouzlení z tance. U ptačích mozečků ale mistři tance nemají konkurenty.
Rozřazování adeptů se děje na jakýchsi pipulčích veselkách. Ty se od těch našich v některých detailech liší. Na parketě se natřásají samečci a něžné pohlaví jen tak očumuje. Ani se jim nemůžeme moc divit, protože to co tanečníci vyluzují, je spíše štěkotem nebo imitací střelby. Laik by pipulky jen těžko řadil mezi pěvce, zvláště kdyby si povšimnul, že ten bubínky drásající hřmot je ve skutečnosti jen práskání křídly. Když rozběsněnému tanečníkovi v mezičase akrobatických přemetů přece jen svaly umdlí, dopřeje si chvilku klidu. Ihned se ale stáčí tak, aby slavnostně vyšňořená žlutá náprsenka směřovala k partnerce. V této poloze jí pak bedlivě pozoruje a když usoudí, že to vypadá nadějně a mohlo by se z toho vyvinout něco víc, střeštěnosti neberou konce. Taneční námluvy jsou jakousi upřímnou zpovědí, jak na tom kdo je.
Julia Barskeová, postgraduální studentka na UCLA si poskakující štěkající samečky natáčela na video. Na zpomaleném záznamu si všimla, že stejnou taneční kreaci neprovádějí všichni stejně. Většina samečků na taneční prvek potřebuje okolo osmdesáti milisekund, najdou se ale i borci, kteří to zvládají za padesát. Asi vás nepřekvapí závěr vědecké studie, která kromě natáčení té slušné, taneční části, spočívala i ve šmírování věcí následných. Zkrátka, pipulčím primabalerínům bylo dovoleno užít si pár vteřin radosti a taneční „dřeváci“ utřeli nos.
Samičky s výběrem partnera nikterak nespěchají a v každém snáškovém cyklu, který trvá šest měsíců, shlédnou řadu představení, při nichž se jim svou gymnastickou sestavou vnucuje v průměru asi šest nápadníků.
Ve volné přírodě se pipulky dožívají až čtrnácti let, což na tak malé opeřence, navíc v místech, kde na ně za každým rohem číhá řada hladových predátorů, je obdivuhodný výkon. Zvláštní chování těchto ptáků, které je ve své podstatě tvrdou selekcí na rychlé reakce a schopnost střelhbitého úniku při ohrožení, přináší ovoce. Zásada pipulek, nepadnout do náruče každému kdo se namane, ale dát přednost těm největším šaškům, není tak úplně hloupá.
Pramen: UCLA