Být či nebýt? To si teď nejspíš říkají viry pravých neštovic (anglicky smallpox virus), o jejichž osudu se opět dohadují experti. Přes poměrně značnou lidskou sebedůvěru v oblasti medicíny jsou první a prakticky jedinou závažnou lidskou nemocí, kterou jsme dohnali na pokraj vymření. Je to vlastně docela zvláštní, protože tyto velké DNA viry ze skupiny Poxviridae mají hodně komplexní genom o délce zhruba 190 kbp, který obsahuje kolem 250 genů a zdálo by se, že je připraven na nejrůznější nástrahy. Naštěstí se zdá, že právě snadno šiřitelné a velmi hnusně vražedné viry neštovic, u jejichž některých kmenů se úmrtnost blíží 100 procentům, prohrály válku s lidským očkováním. Co se nedaří u chřipky a dokonce ani u rýmy, kupodivu funguje na pravé neštovice. Postup byl přitom geniálně jednoduchý – izolovat nemocné a jejich okolí totálně proočkovat. Pravé neštovice také díky šťastné náhodě nepřežívají mezi divoce žijícími živočichy, což u jiných závažných nemocí brání jejich úplnému vymýcení.
Viry neštovic zřejmě zahájily slavnou kariéru metly lidstva před několika málo desetitisíci lety, kdy se odštěpily od podobných virů v afrických hlodavcích. Jejich účinek byl strašlivý. Jen ve 20. století neštovice zabily 300-500 miliónů lidí a nespočet dalších zohyzdily trvalými jizvami a to i přes veškeré snahy medicíny, která už docela byla v obraze. Dlouho to byla hlavní příčina smrti v Evropě. V roce 1796 se naštěstí pro lidstvo karta obrátila, když anglický lékař Jenner začal spoluobčany imunizovat kravskými neštovicemi. Jak nesmírně je proti pravým neštovicím očkováním účinné, ukazuje údaj z prusko-francouzské války (1870-1871), během níž zemřelo 23 tisíc neočkovaných Francouzů a pouhopouhých 278 očkovaných Prusů. Pak už to šlo s pravými neštovicemi z kopce. Poslední známý případ nemoci je z roku 1977.
Pokud je známo, tak jsou na světě jen dvě země, kde ještě virus pravých neštovic přebývá, bývalí rivalové Studené války – USA a Rusko. Není tajemstvím, že především jejich armády experimentovali s viry neštovic ve snaze vyrobit smrtící biologické zbraně a podle všeho se jim to docela povedlo. A nebylo to nic nového. Neštovice použili jako zbraň například Britové v amerických válkách s Francouzi a Indiány, pak také Američané ve válce Severu proti Jihu, během 2. světové války s nimi koketovali přinejmenším Britové, Američané a Japonci.
Dnešní majitelé virů neštovic zatím jednohlasně odmítají zlikvidovat jejich (snad) poslední zásoby, paradoxně z bezpečnostních důvodů, nejspíš právě proto, že velmi dobře tuší, co s nimi je možné provést.
16. května 2011 se schází WHO, čili Světová zdravotnická organizace a již poněkolikáté se bude snažit přemluvit USA a Rusko k definitivní likvidaci neštovic. Poprvé o to představitelé WHO usilovali už v roce 1996, jejich snaha ale bude velmi pravděpodobně opět marná. Vlády obou zemí chtějí viry neštovic dál testovat a také je mít po ruce k vývoji nových vakcín a léků. Nějaké nové vakcíny už sice jsou k dispozici a nějaké pomocné léky taky, ale WHO nemá reálnou moc, kterou by mohla bývalé světové lídry k něčemu donutit, ani když by se snad spojily všechny zbývající země světa. Vyléčit již rozběhlé neštovice zatím neumíme.
Odborníci mají s neštovicemi velký problém. Evidentně jde o hodně. Viry by mohli použít vojáci i teroristé. Existují dohady o tunách materiálu s vojenskými neštovicemi bývalého Sovětského svazu, snad dokonce speciálně upravenými tak, aby překonaly připravené vakcíny. Nedávný případ nehody ve výzkumu geneticky upravených myších neštovic prokázal, že podobné viry lze překvapivě snadno proměnit v zabijáky odolné vůči očkování. Ve slavném sovětském komplexu pro vývoj biologických zbraní Biopreparat prý minimálně do 90-tých let vyráběli i takové věci jako Ebolapox, virovou chiméru se schopnostmi Eboly a nakažlivostí neštovic. Říct o neštovicích, že jsou jen nebezpečné, není zrovna moc výstižné. Mnozí virologové a odborníci na biologickou bezpečnost se velmi přimlouvají za jejich vymazání ze světa a všeobecný zákaz práce s nimi.
Jenže, je opravdu to nejlepší řešení řešit kritické problémy zákazy? Pomohlo zakazovat narkotika? Nebo zakazovat zlobení dětem? Zákaz je vlastně rezignace na lidský důvtip. V případě pravých neštovic bude i po jejich případné absolutní likvidaci jistá šance, že se objeví znovu. Možná přeci jenom někde přetrvávají volně v přírodě, mimo naši pozornost. Nebo si je nechá v kapse nějaký poblázněný laborant a pronese je ven z extrémně přísně střežených laboratoří. Je také možné, že si některý další stát ve skrytu opatruje svoje vlastní zásoby neštovic na horší časy. Šikovný zneuznaný specialista s vybavením by mohl zkusit namíchat DNA neštovic a vložit do příbuzného viru. Anebo se prostě objeví zcela nový velký DNA virus z linie Poxviridae a začne se šířit. Téhle nechutné sebranky je po světě dost a můžeme si být jistí, že jejich evoluce nikdy nespí. Proto by nemuselo být špatné mít po ruce lidi, kteří viry neštovic znají a dovedou s nimi zacházet. Jak se zdá, vzhledem k mínění USA a Ruska zatím dál trvá status quo střežení (doufejme) posledních kultur brutálních virů.
Prameny:
Associated Press 13.5. 2011, Wikipedia (Smallpox).