„Ocas“ pávů ve skutečnosti není pravý ocas, ale jsou to velmi prodloužené vrchní krovky ocasní, které tvoří tzv. „vlečku“. Na konci každého pera vlečky se nachází „paví oko“. Samci tak mohou měřit i s vlečkou přes 2 metry. Barevné efekty nevytváří pigmenty, ale stejně jako na motýlích křídlech jde pouze o rozptyl světla.
Nad funkcí mohutné paví ozdoby si vědci lámou hlavu již od dob Charlese Darwina. Spekulovalo se, že potomci větších parádníků, by mohli být životaschopnější. Podle kanadských vědců ocasní pera hrají jistou roli v namlouvacím ceremoniálu ale ne významnou.
Roz Dakinová a Robert Montgomerie z Queen"s University zjistili, že přirozené rozdíly v počtu „očí“ na ocasu pávů nemají vliv na úspěch v páření. Na plodnosti a počtu potomků se to výrazně podepsalo teprve až když vědci ocasní pera pávům nůžkami probrali tak, že z nich byli opelichaní kohouti.
Všechno se to zdálo být jednoduché. Rozměrný ocas s nímž se dá jen těžko běhat a ukrývat v podrostu a jen těžkopádně a pomalu létat, musí být pro predátory stejným lákadlem, jako kulhající mrzák, jehož ulovit je hračkou. Pokud ovšem jeho nositel není „mazaný“ a jinak zdatný, že své pronásledovatele dokáže setřást i se svým hendikepem. Má se zato, že pávy k jejich monstróznímu chvostu dotlačily samice, jimž se taková výzdoba líbila a dávaly jejich vlastníkům více potomstva. Obliba samic pak vytvořila selekční tlak a evoluce vytvořila ptáky s nepraktickým obrovským ocasem.
Tvrdí se, že ocas funguje na samice jako vizitka dobrého zdraví a svádí k preferování jedinců s nimiž stojí za to mít potomky. Teorii o tom, že sexu chtivé partnerky si k milostným hrátkám vybírají ty s největším ocasem, nedávno zpochybnily poznatky z Japonska. Naší logickou stavbu pobořila Mariko Takahashiová z Tokijské university, která jako první začala tvrdit, že „ocas“ už dávno vyšel z módy. Svým sedmiletým šmírováním pavích nápadníků se jí podařilo vyloučit, že by samice neochočených pávů upřednostňovaly samce, jejichž "billboard" tělesného zdraví je největší a nejlépe vyvinutý. V Japonsku se na velké ocasy prostě nehraje. Ptačí dámy v okolí Tokya se neřídí ani počtem ok na ocasech ani jejich souměrností. Takahashiová z toho vyvodila následující závěry:
1) paví „ocas“ není pro samici rozhodujícím kritériem.
2) paví „ocas“ se mezi jednotlivými samci liší jen minimálně
3) paví „ocas“ neodráží spolehlivě fyzickou zdatnost samce
Odpověď na otázku k čemu pávům tyto evoluční hrátky slouží, se Japoncům zjistit nepodařilo.
Americký ekolog Michael Ryan razí ještě roztodivnější teorii v níž barevnost a velikost ptačího chvostu nemá hrát vůbec žádnou roli. Samicím nemá jít o zrakový vjem, ale ochotu k páření v nich má vyvolávat zvuk vydávaný natřásáním per nadrženého samce.
A k čemu novému dospěli kanadští vědci z Kingstonu v Ontariu? Že většina pávů má ocasních per s oky zhruba stejně a tento počet se pohybuje v rozmezí 165 až 170 per. Rozdíly jsou způsobeny většinou vytržením, nebo zlomením několika per.
Tyto přirozeně se vyskytující rozdíly nevzbuzovaly u samic potřebu pávy s o něco málo větším počtem per, nějak preferovat. Na výběr samic k páření tyto rozdíly v bohatosti ocasu měly vliv až tehdy, když jim vystříhaly z ocasu více jak dvacet per. Vědci to vysvětlují tím, že tak vypelichaný ocas již není schopen zobrazit patřičný ornament a teprve pak samec dojde opovržení. To, že v rámci přirozených a obvyklých variací počtu ocasních per nehraje v rozmnožování roli, mění naše dosavadní představy o významu této ptačí ocasní „čelenky“. Pávice při volbě budoucího otce svých kuřat musí využívat jiná kriteria. Jaká to jsou, si zatím nechávají pro sebe.
Prameny:
Queen"s University
Animal Behaviour
DOI: 10.1016/j.anbehav.2011.03.016
Science