Život kytovců, čili vlastně hrochů, kteří to trochu přehnali s láskou k vodě, je sice těsně svázaný s podvodním světem, přesto ale překypuje neuvěřitelnými kousky. Pozoruhodným výkonem je už samotný porod kytovců, který nezřídka končí smutnou tragédií utopení mláděte, protože si stále nesou dědictví čtyřnohých předků. Slavné jsou například různé lovecké techniky, jimž si kytovci obstarávají něco k snědku a v neposlední řadě také jejich pěvecké výkony, které pronikly až do našich domácností.
Pozoruhodnými zpěváky jsou rozhodně keporkaci (Megaptera novaeangliae, anglicky humpback whale), kteří disponují celou škálou sociálních zvuků, nejrůznějších chrčení, skučení, frkání či štěkání. Jenom samci keporkaků ale zpívají hlasité a komplexní písně o délce cca 10-20 minut, které mohou opakovat bez přestávky i více než 24 hodin. Nemají hlasivky a zvuk při zpěvu vyluzují tak, že vyfukují vzduch ohromnými nosními dutinami. Samci v konkrétní oblasti oceánu předvádějí jednu píseň, občas se ale jejich repertoár změní.
Doposud vlastně přesně nevíme, proč zpívají. Zdá se, že lákají samice, asi také vyzývají sousední samce, podle některých studií používají zpěv i k průzkumu okolí echolokací a není vyloučeno, že je to někdy prostě baví. Zvukové vlny se ve vodě šíří jedna báseň, takže zpěváci keporkaků bývají v oceánu slyšet na desítky kilometrů a jak se teď ukázalo, zpěv keporkaků ovlivňují módní trendy.
Australská doktorandka Ellen Garlandová z University of Queensland a její kolegové studovali záznamy písní keporkaků ze šesti sousedních populací v Pacifiku, které se podařilo nahrát během posledních deseti let. Ukázalo se, že mezi keporkaky velmi výrazně šíří módní vlny, kdy keporkaci postupně přejímají písně, které slyší u svých kolegů. Nové hity keporkaků se v Pacifiku šíří prakticky vždy od Austrálie do Francouzské Polynésie, tedy východním směrem. Je to vlastně vůbec poprvé, kdy vědci odhalili velkorysou a intenzivní kulturní výměnu mezi celými populacemi u jiného druhu, než je naše maličkost.
Nápadně východní směr šíření hitů keporkaků, kdy se opačným směrem v desetiletých záznamech vydala jenom jedna jediná píseň, Garlandová a spol. vysvětlují rozdíly ve velikostech populací. Novinky vznikají mezi keporkaky, kteří migrují podél břehů východní Austrálie a jejich populace je přitom zdaleka největší ze všech zahrnutých do této studie. Ve většině případů jde remaky songů z předešlého roku, kdy keporkaci do staršího materiálu míchají nové pasáže. Pracují jako podmořští dýdžejové, kteří ovšem, na rozdíl od těch suchozemských, asi nemají problémy s obludnými autorskými právy, které jejich lidským kolegům prakticky znemožňují legální činnost. Garlandová popisuje práci keporkaků, jako když by do songu Beatles namíchali kusy U2, což je sice trefné připodobnění, ale kdyby to udělala sama Garlandová, tak už dávno úpí ve vězení pro lupiče autorských práv. Někdy také aktuální hit totálně vyjde z módy, keporkaci udělají radikální řez a přijdou s úplně novým songem.
Nové hity se mezi keporkaky šíří během období rozmnožování a ze špičky hitparády mizí na jeho sklonku. Vědci jsou fascinováni a rozhodně se budou hitům keporkaků věnovat i v budoucnu. Například doposud není zcela jasné, kde konkrétně nové písně vznikají. Misantropové se jistě budou vztekat, že si kytovce naivně polidšťujeme, ale podle všeho se budeme muset smířit, že šíření kultury nepostihuje jenom lidi. Jak se ostatně ukazuje i mezi jinými primáty, dalšími savci a také třeba ptáky, vymyslet si kultury není zase takový problém. Není samozřejmě vůbec snadné jim detailněji porozumět optikou jiného živočišného druhu, ale bez podobných výzev by na světě byla nuda.
Prameny:
ScienceDaily 15.4. 2011, Current Biology online, Wikipedia (Humpback whale).