Nedávno se zvýšilo ohodnocení havárie v jaderné elektrárně Fukušima I podle škály INES (International Nuclear and Radiological Event Scale) na stupeň sedm. V tisku se hned objevila řada titulků ve stylu „Fukušima je už jako Černobyl“. Je tak třeba připomenout několik skutečností, které s tímto přehodnocením souvisejí. Nejednalo se však o reakci na probíhající události v elektrárně či na vývoj dozimetrické situace v jejím okolí. Ale zpřesnění celkového množství aktivity jódu 131 uniklého ze všech reaktorů dospělo k hodnotě stanovené pro zařazení do stupněm sedm. Radiologická škála INES je pouze sedmistupňová a vyšší stupeň nemá. Pokud by měla opravdu reálně postihovat nebezpečnost a dopady jaderné havárie, musela by být vícestupňová a zahrnovat i další aspekty než celkovou aktivitu, která se dostala z elektrárny. V takovém případě by Černobyl byl o několik stupňů nad Fukušimou.

Připomeňme si některé základní rozdíly mezi oběma haváriemi. Při té černobylské nastaly dva výbuchy, které proběhly přímo v reaktoru, který navíc neměl kontejment. Část paliva tak byla rozmetána do okolí a radioaktivita se dostala i do velmi velkých výšek a tím i vzdáleností. Navíc se nejednalo pouze o těkavější radioizotopy vznikající při štěpení, ale také transurany a palivo. Naproti tomu ve Fukušimě I zůstaly kontejmenty a nádoby reaktorů v pořádku a jistá netěsnost se projevila pravděpodobně pouze u bloku číslo dvě. Palivo tak zůstalo všechno uvnitř kontejmentů. Je pochopitelně třeba připomenout, že u Fukušimy se pracovníci potýkají také s chlazením bazénů s vyhořelým palivem. Ty nejsou uvnitř kontejmentu. Ale ani u nich nedošlo k vyvržení paliva do okolí.

 

Jak už jsem diskutoval v minulém článku o dozimetrické situaci ve Fukušimě I, závisela hodnota radiace na atmosférických podmínkách. Ale už ve vzdálenosti zhruba 100 km nepřekročil maximální dávkový příkon jeden mikrosievert za hodinu. Při havárii v Černobylu závisela radiační situace také silně na větru a počasí, ale hodnoty okolo jednoho mikrosievertu bylo dosaženo například i u nás v některých místech Severní Moravy, která je tisíce kilometrů od Černobylu. Hodnoty dávkového příkonu, které se měřily v bezprostředním okolí jaderné elektrárny Fukušima, se dosahovaly v Černobylu i ve vzdálenostech stovek kilometrů od jaderné elektrárny.

Nejvýznamnější rozdíl je však v následcích. Zatímco ve Fukušimě I, v složité situaci po velké přírodní katastrofě bylo civilní obyvatelstvo evakuováno ještě před úniky radioaktivity a provedla se nutná preventivní opatření pro jeho ochranu, při havárii v Černobylu to možné nebylo a evakuace i další opatření probíhaly až po vyvržení radioaktivního materiálu do okolí. Samotní pracovníci jaderné elektrárny a záchranné týmy se ve Fukušimě mohly na radiační situaci připravit a zajistit v rámci možností svou největší bezpečnost. Důsledkem je, že zatím zde nedošlo k žádné zdravotní újmě v důsledku radiace (dva zaměstnanci zahynuli na zranění při zemětřesení). Zatím žádný z nich neobdržel dávku překračující hodnoty na úrovni dávek, které dostávají pracovníci se zářením i při některých typech běžné práce. A představují tak pro ně jen zanedbatelné zdravotní riziko. O dozimetrické situaci podrobněji přibližuje zmíněný článek, kde je i stručné vysvětlení používaných veličin a jednotek a různých limit a charakteristických hodnot.

Dozimetrická situace v okolí elektrárny

V Tokiu už klesl celkový dávkový příkon zhruba na 0,078 mikrosievertů za hodinu, tedy na pouhý dvojnásobek přirozeného pozadí v této části Japonska. Tento dávkový příkon sice v podmínkách Japonska znamená zvýšení, je ale zhruba třikrát menší než je přirozené pozadí na mnohých místech Evropy i u nás. A na rozdíl od něho, poměrně rychle klesá. Ta část aktivity, jež představuje zvýšení oproti přirozenému pozadí se zmenší na polovinu za méně než dvacet dní. To ukazuje, že je způsobena zejména jodem 131 a další krátkodobější izotopy.

 

Také situace blíže k elektrárně se stále zlepšuje, což je vidět na měřeních, která se provádějí pravidelně na různých místech v pásmu mimo evakuační zónu. Téměř všude už dávkový příkon klesl pod hodnoty 0,2 až 0,3 mikrosievertů za hodinu, což je přibližně dávkový příkon přirozeného radioaktivního pozadí u nás. Stále problematická je situace směrem na severozápad od elektrárny. Tam je ve vesnici Iitate v současné době dávkový příkon 5 mikrosievertů za hodinu a v samotném městě Fukušima okolo dvou mikrosievertů za hodinu. Pochopitelně se tam projevují značné místní rozdíly. I toto jsou hodnoty dávkového pozadí, které odpovídají přirozenému pozadí v některých obývaných oblastech země. Přesto je rozumné omezit pobyt lidí a zvláště děti a těhotných žen v některých nejvíce zasažených místech. Proto byla provedena evakuační opatření, která se týkají vesnic Iitate a Katsurao i měst Namie, Kawamata a Minami Soma právě v oblastech, kde by mohli obyvatelé obdržet roční dávku větší než dvacet milisievertů. Je velice důležité, že měření prováděná vládou i různými nezávislými skupinami se vzájemně potvrzují. Například skupina Greenpeace, která se z pochopitelných důvodů soustřeďuje právě na tu nejproblematičtější oblast, dostává hodnoty odpovídající měřením japonských úřadů. Jde o rozsáhlé řady dat, kterým lze důvěřovat a podle nich efektivně plánovat dlouhodobější preventivní opatření chránící před případnými zdravotními riziky.

Všude mimo evakuovanou zónu jsou podmínky takové, že nelze dostat dávku, která by se projevila pozorovatelným zvýšením počtu nějakého onemocnění. I ze zkušenosti z Černobylu je známo, že větší dopady měl často hlavně na starší lidi psychický stres spojený s evakuací, než by byl vliv radiace na jejich zdraví, kdyby zůstali. Zatímco evakuace hlavně matek a dětí je smysluplné preventivní opatření, nucená evakuace starších lidí by v tomto případě podle mého názoru byla vyloženě kontraproduktivní. Navíc mladí lidé a děti snášejí přechodnou evakuaci daleko lehčeji. Ale určitě je třeba, aby tuto otázku řešily na místě japonské úřady, které mají nejvíce dat a znají nejlépe místní situaci. Velice důležité je psychicky podpořit rodiny postižené evakuací. K tomu by mohlo přispět i rychlé rozhodnutí vlády, kterým přikázala společností TEPCO vyplacení zálohy na odškodnění. Její výše opravdu není jen symbolická a při rychlé výplatě pomůže evakuovaným překonat období evakuace a část jejich následků.

 

Situace v nejbližším okolí elektrárny

Jak to bude s návratem obyvatelstva závisí na vývoji radiační situace. Všude je vidět podobný trend v poklesu aktivity jako v Tokiu. I když se snižování aktivity zpomaluje, stále jsou jeho příčinou krátkodobé izotopy, i když rozpadem podíl teluru 132 (poločas rozpadu 3 dny) a jódu 131 (8 dní) klesá a tím relativně stoupá zastoupení dlouhodobějšího barya 140 (13 dní) a zirkonu 95 (65 dní). To, kdy i v dalších oblastech poklesne hodnota dávkového příkonu pod úroveň jednoho mikrosievertu za hodinu a jaká bude jeho dlouhodobější hodnota, závisí hlavně na podílu aktivit krátkodobějších radioizotopů a izotopu cesia 137, který má poločas rozpadu 30 let a úbytek jeho aktivity v prostředí už pak není dominantně dán jeho poločasem rozpadu ale migrací v životním prostředí.

Odhad současné i budoucí hladiny aktivity cesia 137 není jednoduchý. Závisí totiž na řadě okolností. Mezi ně patří typ reaktoru (pravděpodobnost produkce daného izotopu při štěpení v něm), doba po jakou palivo v reaktoru bylo, podmínky při poškození paliva a rozdíl v míře úniku různých izotopů závisející na jejich chemických vlastnostech. Pochopitelně také na rozdílu v jejich transportu v atmosféře či oceánu. Vliv na dávkový příkon je pak dán i tím, jaký je typ rozpadu izotopu a jaké záření se při něm vyzařuje. Pokud bychom chtěli hrubě odhadnout poměr aktivity cesia 137 a jódu 131, tak můžeme vyjít ze srovnání poločasů rozpadu těchto dvou radioizotopů. Radioizotop jódu 131 má poločas rozpadu osm dní. Palivo bývá v reaktoru zhruba mezi jedním a čtyřmi roky. Časem ale dochází k rovnováze, kdy reakce produkují stejné množství jódu 131, jako se ho rozpadne a množství tohoto izotopu se tedy v palivu nemění. Zato v něm po dobu využití v reaktoru stoupá množství cesia s poločasem rozpadu třicet let. Pokud by byla pravděpodobnost produkce obou izotopů shodná a reaktor by pracoval řádově déle než je poločas rozpadu obou těchto izotopů, tak by i jejich aktivity byly ihned po odstavení shodné. Pokud by bylo palivo v reaktoru dva roky, tak je poměr aktivity izotopu cesia 137 oproti aktivitě jódu 131 za stejných podmínek po odstavení okolo 0,045. Tedy aktivita cesia 137 je o něco méně než dva řády menší než jódu 131. Aktivita jódu klesá zhruba o řád za měsíc, takže za necelé dva měsíce by se aktivity jódu 131 a cesia 137 měly vyrovnat.

Na celkové aktivitě se však nepodílí pouze zmíněné dva radioizotopy. Je to vidět na grafu závislosti podílu jednotlivých izotopů v aktivitě na čase, který uplynul od zastavení štěpné reakce. I když popisuje situaci pro lehkovodní reaktor a ne varný, je na něm vidět, že v současnosti by cesium 137 mělo tvořit zhruba necelých deset procent aktivity. Na dalším grafu, který popisuje průběh poklesu celkové aktivity, je vidět, že měsíc po havárii jsme stále v  době, kdy budeme ještě delší čas registrovat její intenzivní pokles, a ten povede nejméně k ještě o řád nižším hodnotám. Oba grafy jsem převzal z blogu kolegy Radka Škody. Ani v evakuované zóně hodnoty dávkového příkonu nepřesahují 10 mikrosievertů za hodinu, takže pokud by v následujících měsících ještě poklesly o více než řád, dostanou se na úroveň přirozené radiace v řadě obydlených míst na světě. Celková roční dávka pak také bude pod evakuační limitou. Předchozí odhady jsou samozřejmě velmi zjednodušené a při řešení situace je třeba se řídit velice pečlivým monitorováním radiace na daném místě.

 

V současnosti se podrobný monitoring provádí i v evakuovaných oblastech, které jsou blíže než dvacet kilometrů od elektrárny. Z tohoto hlediska je velice zajímavé video, které bylo natočeno při cestě od hranic evakuované zóny až téměř k elektrárně. První zobrazený odečet je ze vzdálenosti 30 km od elektrárny a má hodnotu okolo jednoho mikrosievertu za hodinu. To se příliš nemění až do překročení hranice evakuované zóny. Ve vzdálenosti 17 km se měří hodnota 2,5 mikrosievertů za hodinu a ve vzdálenosti 15 km je 6,5 mikrosievertů za hodinu. Při dalším přibližování však už neroste a osciluje mezi jedním a osmi mikrosieverty za hodinu. Dramatičtější hodnoty se objevují až při maximálním přiblížení k elektrárně, kdy ve vzdálenosti 1,5 km se měří hodnoty okolo 100 mikrosievertů za hodinu. Je jasné, že v evakuovaném prostoru budou stejně jako mimo něj hodnoty dávkového příkonu silně lokálně závislé. Ale i tak je vidět, že už se i zde situace dostává k hodnotám, které znamenají zanedbatelné zdravotní riziko.

 

 

I to je asi důvod, proč japonské úřady začaly se záchranářskými pracemi a hledáním těl obětí v oblastech, které byly v evakuované zóně přímo zasaženy cunami. Je to spolu se systematickým měřením radiační situace v této oblasti další důležitý krok k její přípravě pro možný návrat obyvatel alespoň do některých částí. Určitě však bude rozhodnutí o tomto kroku velice pečlivě zvažováno a nemůže předcházet úplnému vyřešení situace s chlazením reaktorů a dosažení trvale podlimitního dávkového příkonu. Na druhé straně však nejspíše relativně brzo budou v těchto oblastech umožněny řízené práce pro zajištění podmínek pro domácí zvířectvo a ochranu majetku či odvoz jeho části vlastníky.

Na hranicích elektrárny se dávkový příkon také snížil a v současné době je na hlavní bráně kolem 70 mikrosievertů za hodinu a u západní brány už jen okolo 30. Zde klesá dávkový příkon ještě o něco rychleji než jinde a výrazně se tím zlepšují podmínky pro práci v okolí elektrárny. I radiační bezpečnost pracovníků se daří dodržovat, o čemž svědčí i to, že zatím pouze dvacet osm z nich překročilo celkovou dávku 100 mSv a žádný se nepřiblížil stanovené limitě 250 mSv. Tato hranice pořád představuje pouze zanedbatelné zdravotní riziko. Dne 12. dubna se další zdravotní prohlídce podrobili tři dělníci, kteří byli ozáření větší dávkou (zhruba 180 mSv) při pohybu vodou v turbínové hale třetího bloku. Ani u nich nebyly zjištěny žádné zdravotní následky. Dva z nich, jimž se radioaktivní voda dostala do bot, nemají na nohou žádné známky radiačních popálenin, dokonce ani jen zarudnutí kůže. Zdá se, že i s nimi by mělo být vše v pořádku a tato zatím nejvážnější radiační událost při pracích v elektrárně se obejde bez následků. Než se dostaneme k současné situaci v samotné elektrárně, zaměřme se na další důležitou monitorovací činnost.

 

Důležitost kontroly potravin

V předchozím článku o radiační situaci v okolí Fukušimi jsem psal o zdrojích pitné vody. Ta se pečlivě sleduje a všude je hodnota radiace hluboko pod limitami. Jenom u malého zdroje v  jedné vesnici ve fukušimské perfektuře zůstává v platnosti preventivní opatření nevyužívat vodu pro kojence, i když i tam je hodnota její radioaktivity pod stanovenou limitou.

V postižených oblastech prošly všechny děti podrobným lékařským vyšetřením. |Prokázalo, že se do jejich štítné žlázy radioaktivní jód nedostal. Rostoucí důraz se věnuje sledování potravin, aby se zabránilo vnitřnímu ozáření lidí. Protože zasažena oblast je relativně malá, je dost prostředků a možností na monitorování všech z ní pocházejících potravin a na jejich nahrazení produkty z jiných částí země. Z postiženého území byl omezen zejména vývoz některých druhů zeleniny, zejména listové, u níž bylo zjištěno překročení limitů. V rozsáhlém souboru testovaných vzorků je však relativně málo pozitivních případů. Navíc jich ubývá, takže je možné uvolňovat omezení na specifické produkty v různých místech. Dlouhodobé monitorování potravin a úzká spolupráce s místními farmáři však bude důležitou součástí řešení dopadů havárie i v následujícím delším období.

Sleduje se i mořská voda a mořské produkty. Po dvou týdnech byl znovu obnoven rybolov v perfektuře Ibaraki, který byl přerušen v důsledku jednoho slabě nadlimitního obsahu radioaktivního jodu v testovaném vzorku jedné z ulovených ryb. Nyní jsou kontrolovány všechny ryby a spotřebitelé by tak měli mít jistotu, že jsou v pořádku.

 

Situace v elektrárně

Jakékoliv úvahy o návratu lidí do evakuované zóny nejsou možné do doby, než se vyřeší problémy s chlazením reaktorů a bazénů s vyhořelým palivem v samotné elektrárně a vyloučí možnost dalších úniků radioaktivity z ní. Situaci a události v prvních dnech a týdnech jsem popsal v předchozím článku. K němu se rozvinula velmi široká diskuze, ve které byla průběžně doplněna řada nových zajímavých informací.

Velmi důležité je, že se podařilo zacpat trhlinu, kterou unikala silně radioaktivní voda do moře. V současnosti se provádí řada dalších opatření, které umožní udržet radioaktivitu na teritoriu elektrárny a zabrání jejímu úniku do okolí. Využívají se k tomu i pytle naplněné zeolitem, což je velice porézní efektivně absorbující materiál. Dalším nástrojem jsou postřiky polymery, které radioaktivní látky fixují a zabraňují jejich šíření větrem do okolí. Radioaktivní trosky se odklízí za pomocí speciální těžké techniky a ukládají na vhodné místa v areálu elektrárny, tak aby se pro další práce vytvořily co nejlepší podmínky.

 

Kromě velínů jednotlivých bloků jsou už částečně osvětleny i turbínové haly. Vážný problém způsobuje velké množství radioaktivní vody v nich. Tu je třeba přemístit do různých zásobníků v areálu elektrárny. Předpokládá se i vybudování dalších. Některé ze stávajících bylo potřeba vyprázdnit a slabě radioaktivní vodu z nich vypustit do oceánu. Její množství bylo 10 393 tun a měření radioaktivity mořské vody na povrchu i v hloubce na několika místech v okolí elektrárny neprokázala změnu radiační situace. Všechny zásobníky pak prošly podrobnou kontrolou na vodotěsnost. Malou část vysoce radioaktivní vody se už v budově druhého reaktoru podařilo odčerpat. Její úplné odstranění z turbínových hal bude ale dlouhodobější a složitější úkol, bez jehož splnění nelze původní systém chlazení reaktorů obnovit. Je nevyhnutelné sledovat, jestli tato voda někde neprosakuje do podzemí a těmto únikům zabránit. Časem bude muset celý systém zahrnovat i filtraci a dekontaminaci této radioaktivní vody, aby se zmenšil její celkový objem.

Důležitým faktorem je posilování a zdokonalování hlavních i záložních systémů dodávky elektrické energie a chladící vody pro reaktory i bazény s vyhořelým palivem. V současnosti je dokončena soustava potřebných zařízení, která je v místech 25 m nad úrovní moře. Stále probíhají následné otřesy, takže jde o to, aby i v případě dalšího extrémního zemětřesení a vlny cunami nebyla ztracena schopnost chladit reaktory a bazény.

V předchozím článku se psalo o pořadí, ve kterém se objevily problémy s jednotlivými reaktory. Postupně se objevují další podrobnosti o průběhu událostí. V následující části jsem využil i informace Lubomíra Denka z diskuze. Nejdříve zkolaboval první blok. Ten je staršího typu BWR3 s pouze jednodušším systémem dochlazování přes kondenzor, který neposkytuje tolik času k nápravným akcím. Fungoval pouze dokud byl dostupný proud z baterií. Ty se vyprázdnily už zhruba za 8 hodin po úderu cunami (11. března v 16:36 JST). Aktivní zóna tam tak zůstala 27 hodin bez dodávky vody a došlo k odpaření vody okolo palivových článků, čímž zůstaly obnaženy. Voda se začala dodávat až druhý den 12. března ve 20:20. Výsledkem byl možný nárůst teplot palivových článků až nad 2 700 °C a jejich rozsáhlé poškození a tavení. Předpokládá se až sedmdesátiprocentní poškození aktivní zóny. Proto právě u tohoto bloku nastal první vodíkový výbuch.

Další dva bloky jsou modernějšího typu BWR4. Mají systém izolovaného dochlazování aktivní zóny. Ten spočívá v turbočerpadlu poháněném parou z reaktoru, které nasává vodu z komory a pod tlakem ji žene do reaktorové nádoby. Tato komora je v dolní části kontejmentu, má toroidální tvar (viz obrázek reaktoru a kontejmentu Mark 1 v prvním článku o Fukušimě) a je v ní zásoba několik tisíc tun studené vody, která slouží i pro kondenzaci páry z turbíny v systému izolovaného dochlazování aktivní zóny. Teplo, které pára přinese však vodu v komoře pomalu ohřívá. V okamžiku, kdy její teplota stoupne na sto stupňů, přestane celý systém tohoto dochlazování fungovat. Do této doby se musí zajistit dodávka vody a chlazení z vně.

 

U druhého a třetího reaktoru se tak dařilo dochlazovat zóny obou reaktorů téměř dva dny. U třetího bloku systém dochlazování selhal až 13. března ve 02:44 JST po vybití baterií. Postupně se odparem odhalila aktivní zóna a začala se přehřívat. Tento blok byl také v pořadí druhý, u kterého nastala exploze vodíku. U druhého bloku fungoval popsaný systém dochlazování více než dva dny a zastavil se až 14. března v 13:25 JST, kdy selhalo čerpadlo. Situaci předcházela zmíněná exploze vodíku na třetím bloku. Druhý blok pak následoval jeho osud. U obou modernějších reaktorů se odhaduje poškození aktivní zóny v rozsahu kolem třiceti procent, přesnější údaje ale zatím nebylo možné zjistit. Vážná situace se nakonec vyřešila zaléváním kontejmentu i reaktorové tlakové nádoby mořskou vodou.

V současné době je zajištěna relativně stabilní teplota reaktorových tlakových nádob, i když je vyšší než je její hodnota běžná pro tento typ reaktoru v čase odstávky. Běží doplňování užitkové vody a chlazení, odváděný tepelný výkon je zhruba o řád menší než byl na počátku. Takže i v případě problémů je daleko více času na jejich řešení. Stále však nejsou zažehnána všechna rizika a to je důvod, proč se v posledních dnech vháněl do reaktorové nádoby prvního bloku dusík, jehož úkolem je zabránit dalšímu případnému výbuchu vodíku. Za stabilizovanou lze považovat i situaci s doplňováním vody do bazénů s vyhořelým palivem, i když ani tam se to neobejde bez problémů. V minulých dnech se podařilo odebrat vzorky z bazénu čtvrtého reaktoru a z poměru a množství jednotlivých izotopů se odhaduje míra poškození paliva. Zdá se, že poškozena byla jen malá část palivových článků. Pomocí na dálku řízeného robota z USA se podařilo prozkoumat situaci v samotných budovách reaktorů. V jejich vnitřních prostorách, na úrovni prvního patra, za dvojitými stínícimi dveřmi byla měřena nejen radiace, ale i teplota a obsah kyslíku, kterého je v těchto nejrizikovějších prostorech dostatek, 21 %. Vážnější problém představuje relativně vysoká radiace. V bloku 1 se naměřily hodnoty dávkového příkonu od 10 do 47 mSv/hod a v bloku 3 pak od 28 do 57 mSv/hod. To znamená, že při práci uvnitř reaktorových budov by pracovníci obdrželi celkovou dávku přesahující povolenou limitu 250 mSv již za několik hodin.
Je zjevné, že kompletní vyřešení situace, přechod na standardní způsob chlazení reaktorů a bazénů s vyhořelým palivem, zajištění dekontaminace a později i likvidace elektrárny jsou dlouhodobé cile a na cestě k nim se může objevit ještě řada těžkostí.

O určité míře stabilizace a možnosti předvídat další vývoj situace svědčí i to, že společnost TEPCO vydala plán prací a opatření, které bude třeba provést v nejbližších šesti až devíti měsících. Ty by měly vést k dochlazení reaktorů, přechod na cirkulační chlazení, zamezení únikům radioaktivity a dekontaminaci pracovních částí elektrárny. Počítá se i s postavením betonových staveb, které nahradí zničené reaktorové budovy a zastřeší bazény s vyhořelým palivem. Měly by obsahovat filtrační systémy, které ven nepropustí žádnou radioaktivitu. Bude možné sledovat, do jaké míry je tento plán realistický.

 

Situace na dalších elektrárnách

S tím, jak se situace ve Fukušimě I přece jen postupně stabilizuje, mohou se odbornici ze společnosti TEPCO věnovat i přerušeným pracím na dalších jaderných blocích. V současné době jde hlavně o znovuobnovení prací na spouštění 3. bloku elektrárny Kashiwazaki-Kariwa. Tato jedna z největších japonských jaderných elektráren má dohromady sedm bloků, které byly odstaveny po silném zemětřesení v roce 2007. Po zvýšení jejich zemětřesné odolnosti se od roku 2009 znovu spouštějí. Čtyři bloky nyní běží (blok 1, 5, 6 a 7), třetí už obsahuje palivo a připravuje se na spuštění. U bloků 2 a 4 se pokračuje v zajišťování větší zemětřesné odolnosti a přípravě na budoucí spuštění. Je jasné, že by tyto bloky byly vítanou posilou v oslabené energetické síti severovýchodního Japonska.

Připomeňme, že i další jadernou elektrárnu patřící společnosti TEPCO, elektrárnu Fukušima II se čtyřmi bloky, březnové zemětřesení vyřadilo z provozu. Poslední dvě postižené, Onagawa a Tokai, patří jiným společnostem. Za zmínku stojí ještě jedna skutečnost. Společnost TEPCO nepřišla jenom o jaderné bloky, ale i o tři velké elektrárny na fosilní paliva.

 

Zasaženy byly i elektrárny na fosilní paliva

Stejně jako jaderné elektrárny, potřebují i tepelné elektrárny na fosilní palivo chlazení a proto jsou v Japonsku stavěny na mořském pobřeží. Souvisí to i s faktem, že palivo pro ně je do Japonska dováženo po moři. Zemětřesení a následná vlna cunami tak společnosti TEPCO vyřadila i tři velké elektrárny na fosilní palivo. Jedná se o elektrárnu Hiroho, která má pět bloků využívajících naftu s celkovým výkonem 3,8 GW a šestým ve výstavbě. Ta byla zemětřesením a následnou vlnou cunami značně zdevastována. Obrovské štěstí měli dělníci, kteří v okamžiku zemětřesení pracovali ve výškách až třicet metrů nad staveništěm šestého bloku. Podařilo se jim včas se spustit dolů a před cunami utéct.

Zatím nejsou odhady škod v těchto zařízeních úplné a tak chybí i představa o tom, jak dlouho bude trvat oprava poškozených bloků a kdy je bude možné zprovoznit.

 

Druhou podobně postiženou elektrárnou je uhelný zdroj Hitachinaka s výkonem 1 GW. Dokončený byl relativně nedávno a patří k těm nejmodernějším svého druhu na světě. Dosahuje velmi vysokou, téměř 44% účinnost. Třetí takto postižená elektrárna je elektrárna spalující naftu Kashima s celkovým výkonem 4,4 GW. U ní už se daří postupně spouštět aspoň některé z poškozených bloků. Blok 3 s výkonem 600 MW začal pracovat předminulý týden. Po něm se do produkce elektřiny zapojily také blok 2 se stejným výkonem a blok 5 s výkonem 1000 MW.

Zemětřesení neobešlo ani vodní zdroje a kvůli částečnému poškození nemohou všechny běžet na plný výkon. Společnost TEPCO má tak v současnosti běžící kapacity zhruba něco pod 40 GW, z čehož 5 GW jsou čtyři funkční bloky jaderné elektrárny Kashiwazaki-Kariwa. Je otázka, co vše a v jakých termínech se podaří opět zprovoznit.

 

 

Závěr

Situace je i měsíc po opravdu mimořádném zemětřesení velmi vážná. A to nejen v elektrárně Fukušima I, ale i v dalších oblastech energetiky. A ještě náročnější je situace lidí, kteří při zemětřesení a následném cunami přišli o své domovy a blízké.

 

Ale nepřehlédnutelný je velký pokrok. V nedávné době bylo otevřeno letiště i nákladní přístav v nejhůře postiženém velkém městě Sendai. Rychle se staví přechodná ubytování pro lidi, kteří o své domovy přišli. Je potřeba, aby celý svět Japonsku co nejvíce pomohl při rekonstrukci postižených oblastí. Obnova bude totiž velice náročná a dlouhodobá.