Stát se úspěšným znamená nabídnout něco, co si společnost žádá. Tím je nyní i boj proti oteplování a tak se příležitosti chápou podnikatelé, architekti i vědci. Tým pod vedením Klause Lacknera z New Yorku vytvořil za výtvarné spolupráce evropského studia umělý strom. Projekt z Lenfest centra pro udržitelnou energii na Columbijské universitě imituje funkci skutečných stromů – zbavuje atmosféru oxidu uhličitého.

Zařízení je prorokováno široké uplatnění také proto, že projektům kladoucích si za cíl zlepšování životního prostředí ve městech se těžko odporuje, zvláště když se v odůvodnění praví, že umělé stromy řeší globální otázku oteplování, eliminují výskyt kyselých dešťů v průmyslových aglomeracích a zlepšením kvality ovzduší mohou omezit nárůst respiračních onemocnění.  

Zařízení, které Lackner spolu s Mariem Caceresem a Christianem Canonicem z francouzského Influx studia vyprojektovali, se nazývá Boston Treepod. Je šitý na míru průmyslovým aglomeracím typu Boston, v nichž je o prostor pro výsadbu živých stromů nouze. Podle Lacknera by jejich umělý strom měl být ve srovnání s jeho živým protějškem až tisíckrát účinnější. Za rok by měl ze vzduchu vychytat přibližně 90 000 tun CO₂. To je monožství, které kompenzuje exhalace asi 15 000 automobilů.
Tvůrci umělotiny se inspirovali ve skutečném dřevině z ostrova Sokotra - stromu dračí krve. Jeho rozsochatý tvar větvoví připomíná deštník a tvarem nejlépe vyhovuje plochým solárním panelům, které umělý strom „pohánějí“.

 

Živoucí vzor má botanický název Dracena cinnibaris  a  vyskytuje se jen na souostroví v severozápadní části Indického oceánu, 240 km od východního pobřeží Somálska v mysu Guardafui a asi 350 km jihovýchodně od Arabského poloostrova.

Většina dračích stromů je již stoletých a jejich prořídlé háje postupně zanikají. Endemit je na pokraji vyhynutí i přesto, že spolu s tamní flórou byl Unescem vyhlášen za světové přírodní dědictví. Z pohledu marketingu nemohli tvůrci umělého stromu volit lépe neboť spolu s ohroženou vzácností jejich projekt symbolicky převzal i morální podporu a potřebu být chráněn.

 

Principem umělých stromů je reakce oxidu uhličitého s hydroxidem.  Probubláváním vzduchu vápenným mlékem se oxid uhličitý ukládá ve formě uhličitanu vápenatého: Ca(OH)₂ + CO₂ → CaCO₃ + H₂O

 

Čistit vzduch ve městech je zcela jistě bohulibá a žádoucí činnost. Zvažovaná technologie má drobnou vadu na kráse. Jako odpad nám vzniká uhličitan vápenatý, neboli vápenec. Nápň by sice šlo regenerovat termickým rozkladem (zahříváním), ale za vzniku oxidu vápenatého a oxidu uhličitého, což by našeho zloducha, kterého jsme se chtěli zbavit, zase vrátilo zpět do hry. Tvůrci uvažovali i o tom, že by místo vápníku se v reakcích využíval hořčík a produktem by pak byl stálý oxid hořečnatý. Takový postup ale chemici prohlásili za zvláště rychlou ekonomickou sebevraždu. Škarohlídi, kteří nepochopili, jak urgentní je potřeba řešit problém CO₂, se snaží od projektantů získat představu nákladů na recyklaci a rozvoz absorbentů, kolik nafty se spálí při přepravě materiálu na skládky. Malichernostmi se ale velkorysé projekty zabývají nerady.

Při pokusech s umělou dracenou se vyskytl ještě jeden problém, který bylo třeba vyřešit. Ukázalo se, že k zajištění všech energetických potřeb této technické novinky, sluneční energie ze slunečních panelů, stačit nebude. Hrozilo, že z koncepce solitérních soběstačných stromů se stanou „žrouti“ energie s nutným napojením pupečními šňůrami na elektrickou rozvodnou síť.

Dizajnérům se ale podařilo problém elegantně vyřešit – zakomponovali do stromových hájů houpačky. Neotřelým nápadem využívajícím přirozené touhy dětí i dospělých se houpat se podařilo chybějící výkon solárních panelů zaplácnout kinetickou energií dodávanou náhodnými kolemjdoucími. Pocit laika jaksi našeptává, že pokud bychom z tohoto zdroje chtěli získat energii, která by stála za to, musel by mechanismus jít poněkud „ztuha“, čímž by se kouzlo houpačky pro děti jaksi vytratilo. Možná ale rostoucí snaha dospělých žít zdravě a zvýšený zájem o cvičení vše vykompenzuje. Jak moc nás v tomto směru chtějí tvůrci houpat, prameny neuvádějí. Ekologické projekty si ale zaslouží, abychom nějakou tu maličkost velkoryse přehlédli. I kdyby nedostatkem provozní energie živořící stromy nakonec filtrovaly vzduchu méně, než projekt předpokládá, stále tu ještě zůstává hledisko funkčního architektonického prvku, který bude v noci osvětlovat okolí. Estetický dojem lze navíc umocnit volbou barvy světla, případně hrou barev. 

 

Za velkou přednost projektu je považována jeho ekologičnost. Kmen i větve stromů jsou z recyklovaných plastových lahví a tak se nelze divit, že projekt se stává evergreenem ekologických odborných periodik a že z jeho tvůrců se stávají celebrity. Vedoucí tvůrčí skupiny Dr Lackner principy trvalého ukládání CO₂  přednáší na universitách. Komunita, která ve snižování oxidu uhličitého spatřuje záchranu planety, je početná, mocná a soběstačná. Z toho, že někteří „faux trees“ považují za „faux pas“, si nic nedělá.

 

Klaus Lackner, ředitel centra obnovitelných zdrojů energie přednáší studentům na Columbia University v New Yorku, jak zachránit Zemi před škodlivým vlivem CO₂.

 

Klaus Lackner on Carbon Sequestration from Earth Institute on Vimeo.

 

Další informace: SHIFT Boston